Ředitelka Probační a mediační služby Slováková: Trestáme neefektivně. Jeden vězeň stojí třičtvrtě milionu ročně

Před třemi měsíci jste se stala ředitelkou Probační a mediační služby. Můžete z této pozice přispět k úbytku vězňů v přeplněných věznicích?

Z pozice ředitelky nejspíše ne, ale jako expert na trestní politiku, protože se 20 let tomuto oboru věnuji a jsem v různých pracovních skupinách zaměřených na zlepšení trestní agendy, ano. Nicméně to vždy stojí na rozhodnutí odpovědných politiků. Ani generální ředitel Vězeňské služby nebo ředitelka Probační a mediační služby či jiný odborník to nezmění, dokud politická reprezentace neučiní rozhodnutí pokročit v trestní politice tak, že se nebude zavírat tolik lidí, kteří z ekonomického hlediska neefektivně sedí ve věznicích, i když nejsou společensky nebezpeční. Většina jiných států tohle řeší sociální politikou. Je to tam odpovědností měst a obcí. Ty mají odsouzené pod kontrolou třeba díky péči kurátorů v různých sociálních službách, což je i levnější než Vězeňská služba. Chápala bych, kdybychom byli extrémně nebezpečný stát, ale vysoký počet vězňů je dán tím, že využíváme nejagresivnější a nejdražší tresty, tedy vězení. Měly by se více využívat alternativní tresty u méně závažné trestné činnosti a u těch, kteří nejsou nebezpeční společnosti. Za mě není efektivní, že podnikatel sedí osm let za ekonomický zločin mezi vrahy a násilníky, spíše by byl vhodný významný peněžitý trest, třeba i ve spojitosti s kratším trestem, což přinese státu nějaké peníze zpátky a nechá vzdělaného člověka u své rodiny a zaměstnání.

Jakým dopadům by se tak dalo předejít?

Vězňům se většinou rozpadne rodina, přijdou o práci, firmu, vše. Pak se nemají kam vrátit a začínají úplně nanovo, což není jednoduché. Děti přijdou o tátu nebo mámu. Lehce pak znovu spadnou do recidivy. Společnost přijde o někoho, kdo může být v produktivním věku přínosem, normálně platit daně a fungovat. Samozřejmě je důležité mu dát pořádně přes prsty, aby se trestné činnosti dál nedopouštěl, ale ve vězení bude akorát stagnovat a klesat ke dnu.

Třináct let jste vedla věznice ve Světlé nad Sázavou a v Kuřimi. Určitě jste za ty roky zažila s vězni i zlé situace a přesto tu mluvíte o tom, jak se jim má pomáhat.

Máte pravdu, cynik jsem a myslím, že k tomu má práce velmi přispěla. Nicméně mám velmi kladný vztah k lidem a jsem rodilý altruista, takže mě jejich osudy zajímají. Protože často je za tím největším sígrem, kterého společnost odepisuje, zlé dětství a život, ve kterém se s ním nikdo nemazlil. Často se mě ptají, proč věnujeme energii vězňům a ne třeba matkám samoživitelkám, ale pro mě je to lichá otázka. Vybrala jsem si tento obor, mám velkou důvěru ke kolegům, kteří když dělají svou práci dobře, mohou mít na vězně obrovský dopad. Mohla bych vyjmenovat desítky lidí, kteří byli zavřeni i více než desetkrát, jenž se postupnou prací a budováním důvěry zlepšovali. Třeba se do vězení pak dostali za méně závažnou trestnou činnost nebo zvládli půlroku pracovat, což dokážeme ocenit. Smysl naší práce je vidět člověka úspěšně integrovaného do běžného života. Úspěch není, že bude stejný jako my, ale že nebude páchat trestnou činnost, bude se chovat slušně a nebude nikoho ohrožovat. Je nutné klást cíle odpovídající danému člověku, podle mě má společnost příliš vysoké očekávání.

Budete řešit podstav zaměstnanců nebo je na tom Probační a mediační služba dobře?

Není. Chápu, že tomu nikdo nevěnuje pozornost, protože jsou tu bezpečnostní problémy státu spojené s podstavem ve Vězeňské službě. Nicméně i my potřebujeme více zaměstnanců. Schválně si tipněte, s kolika ze 945 vězněných žen pracovala Probační a mediační služba, když jsem vedla věznici ve Světlé nad Sázavou. Bylo to 35, protože na více nebyla kapacita. Momentálně máme zhruba 550 probačních úředníků, zatímco ve věznicích je zhruba 20 tisíc odsouzených. Navíc v gesci máme i práci s oběťmi, přípravné řízení nebo mladistvé odsouzené, na což jsou potřeba speciálně vycvičení úředníci. Základ máme pevný, probační úředníci jsou profíci, ale potřebovali bychom jich více, abychom efektivně pracovali s co nejvíce lidmi.

Máte v gesci výkon alternativních trestů. Jaká je jejich budoucnost?

Myslím, že je chyba, že společnost nevnímá trest na svobodě jako skutečný trest, přitom je to velké omezení v práci i osobním životě pro lidi, kteří nejsou společensky nebezpeční. Já osobně vidím problém ve výkonu obecně prospěšných prací, což je trest z devadesátých let, který se mi zdá jako velmi neefektivní. Probační a mediační služba musí zajišťovat jeho výkon, ale nikdo nemusí zajistit poskytování pracovních míst, takže je to takové nedotažené. Obce, města a soukromí podnikatelé nemají povinnost ani žádné výhody ze zaměstnávání v rámci obecně prospěšných prací. Probační úředník je obchází a přemlouvá, jestli by někde nemohl jeho klient svůj trest vykonat. Neříkám, že by neměly existovat vůbec, ale pokud nepřijdou jako opatření ihned po nějakém skutku, tak ztrácí smysl. Stejně jako když jsou uloženy lidem, kteří mají poruchu chování či jsou závislí, a tedy se s velkou pravděpodobností k výkonu nedostaví a je jasné, že selže. Tento trest by se měl zrevidovat.

Předchozí projekt elektronických náramků k domácímu vězení ztroskotal na nefunkčních zařízeních. Ty nové fungují bez problémů?

Nebyla bych tolik kritická. Probační a mediační služba funguje 25 let, je to relativně nová služba. První fáze elektronického monitoringu byla z mého pohledu příliš ambiciózní, očekával se nějaký technický zázrak, který potrestané jedince předělá. Takže měl spoustu funkcionalit, které ale práci spíše ztěžovaly. Náramky nefungovaly, jak měly, proto se ta zakázka zrušila. Nicméně se vysoutěžil nový dodavatel a vybrali jsme model náramků, které jsou po světě nejrozšířenější. Pro mě je monitoring jen technický prostředek kontroly. Není to tak, že ve chvíli, kdy se někomu nasadí náramek, každá policejní stanice může vězně sledovat. Ukazuje se to na dispečinku u nás v Probační a mediační službě. Ani když si ho odsouzený sundá, tak se za ním nerozjedou policejní jednotky, i když porušení trestu samozřejmě řešíme. Tento trest je ukládán lidem, kteří nejsou společensky nebezpeční, spáchali méně závažnou trestnou činnost. Byla bych ráda, kdyby to byl prostředek, který posílí institut podmínečného propuštění. Teď projekt funguje skvěle, ale ta konzervativnost systému je velká. Chápu i soudce, protože budeme muset po tom prvním pokusu vybudovat důvěru. Pomalu se ale počty takových trestů zvyšují, máme teď nasazených zhruba 150 náramků.

Je ambice, aby se používání rozšířilo podobně jako peněžité tresty, na které si soudci také dlouho zvykaly?

Monitoring může sloužit také jen určité skupině lidí. Třeba lidem se závislostí, určitě nepomůže, protože návykové látky budou užívat dál. Stejně tak není vhodné, aby byl takový trest ukládán lidem, kteří bydlí v nestálém bydlení, jako jsou azylové domy. Ta skupina není tak velká, jako množství lidí vhodných pro uložení peněžitého trestu. Je potřeba s tím takto pracovat, použití náramků se zvyšuje. Určitě to ale nezachrání Vězeňskou službu před přeplněnými věznicemi, taková ambice tu ale ani nebyla.

Mají mediace mezi pachateli a oběťmi, které Probační a mediační služba zprostředkovává, skutečně pozitivní dopad na oběti?

Je nutné to vidět v širším kontextu. Pokud je někdo obětí extrémně závažného trestného činu, především násilného, tak je vůle setkat se s pachatelem samozřejmě malá. Ale známe příklady z praxe, kde i tam mediace nebo jiný restorativní přístup pomohl. Já jsem při mém působení na ministerstvu připravovala revize trestního zákoníku, kde jsme zaváděli restorativní přístup. Ten napravuje vztahy všech aktérů v trestním řízení, což má být cíl trestní politiky. Nejde jen o to zavřít pachatele, který si odsedí svůj trest, zatímco se oběť doma bojí, že vězeň někdy přijde a bude ji ohrožovat. Nebo propustit člověka nezaměstnatelného a stigmatizovaného. Oběť tím neochráníme, kdežto restorativní přístup má za cíl i to, aby každý účastník, včetně rodin pachatelů, přesně znal svoje práva a možnosti.

Krize za mřížemi: Dozorců je málo, vězňů příliš. Jak dlouho ještě zvládnou věznice tlak?

Téma

Neříkám, že každá oběť by měla projít mediací, ale minimálně by měla být doprovázena a mít dostatek informací. Může si samozřejmě i rozmyslet, že by chtěla vědět něco více o pachateli. Může chtít být ujištěna, že bude v bezpečí, že se s tím člověkem pracuje, že ji nebude ohrožovat. Máme zpětné vazby od obětí, že jim mediace prospěla. Existují i další restorativní programy a myslím si, že to je budoucnost, jak zlepšit klima ve společnosti, zmírnit odpor k vězňům a naopak s nimi efektivněji pracovat. Jsem velký zastánce mediací a jakýchkoliv restorativních postupů v justici.

Myslíte, že orgány v trestním řízení jsou nakloněny restorativní justici?

Někteří soudci jsou konzervativní a jiní ne. Za svého působení ve věznicích jsem se setkávala s různými přístupy soudců k alternativním trestům. Když jsem pracovala na ministerstvu spravedlnosti v týmu, který připravoval vize trestní politiky, bylo v něm několik soudců, kteří byli pro restorativní justici, byli velmi pokrokoví a zároveň sebekriticky připouštěli, že se soudci sami musí vzdělávat nejen v právu, ale i viktimologii. Znám spoustu soudců, kteří vidí věci v souvislostech, snaží se ukládat individualizované tresty, ať už je to vězení nebo probační programy, třeba pro násilníky. Postupně přicházejí na to, že je potřeba vzít v potaz individualitu pachatele a že každý potřebuje pro nápravu něco jiného. Jsou otevření spolupráci s našimi probačními úředníky, kteří jim přinášejí cenné informace. Je to takový mix, nelze věci lámat přes koleno. Nejlepší cestou je ukazovat funkční systém s výsledky, kdy klesá recidiva a zvyšuje se spokojenost obětí s trestní justicí.

Proč jste se chtěla stát ředitelkou Probační a mediační služby?

Já jsem 20 let pracovala ve Vězeňské službě ČR a k podobné klientele mám opravdu blízko. Myslím si, že ji dobře znám. Je frustrující, když pracujete v přeplněné věznici, kde vidíte, co by se všechno mohlo změnit, aby podmínky byly aspoň srovnatelné se zbytkem Evropy, kdybychom měli lepší trestní politiku a lépe zvažovali, koho zavírat a do koho investovat jiným způsobem energii. Z Vězeňské služby jsem odešla, pak jsem byla rok a půl na ministerstvu spravedlnosti jako ředitelka odboru trestní politiky, kde jsme připravili vize, jak by trestní politika měla vypadat. Má představa je naprosto konkrétní, vychází i z rozsáhlých zkušeností ze zahraničí, kde jsem měla možnost poznat, co funguje, co ne a proč.

Když byla možnost přihlásit se do výběrového řízení na ředitelku Probační a mediační služby, přišlo mi, že je to práce, kde můžu s daným klientem opravdu trávit čas a dělat tu individualizovanou práci. Zaměstnanec věznice nemá prostor takto individuálně pracovat, i když by určitě chtěl. Probační úředníci dělají spoustu věcí, o kterých veřejnost neví. Mým cílem je, aby všichni, kteří potřebují služby Probační a mediační služby, a také odborná a politická veřejnost přesně věděli, k čemu Probační a mediační služba slouží a považovali ji za důležitou součást systému a aby posílili její kompetence.

Při překladu nesoudím, mojí rolí je zajistit plynulou komunikaci, říká soudní tlumočnice Horáková

Rozhovory

K čemu tedy Probační a mediační služba slouží?

Má velmi nečitelný název, což je trošku problém. Mimo vězení pracuje s člověkem, který páchá trestnou činnost. V přípravném řízení před soudem přináší co nejvíce informací, aby mohla proběhnout mediace mezi obětí a pachatelem, což je extrémně důležitá část moderní trestní politiky, která se u nás buduje. Tato mediační činnost může oběti trestného činu pomoci daleko víc než to, že někdo anonymně sedí někde daleko ve vězení a oběť vůbec neví, co se bude dít. Dále zajišťujeme výkon alternativních trestů, třeba obecně prospěšné práce nebo elektronický monitoring. Při podmíněném propuštění soud může uložit dohled. Odsouzený se musí spojit s probačním úředníkem, který je s ním v kontaktu po dobu stanovenou soudem. Myslím, že je to efektivní systém, jak člověku, který vychází z vězení, dát šanci na svobodě o trochu dříve, protože plní vše, co má. Podpořit ho, aby se měl na koho obrátit. Pracujeme také s oběťmi trestných činů, nabízíme právní informace, doprovázíme je k mediacím. Každý probační úředník vede spisy nejen o pachatelích, ale i obětech, což je velmi důležité pro státní zástupce i soud. Soudce totiž většinou vidí dané lidi poprvé a nezná jejich zázemí.

Jaké změny byste v Probační a mediační službě chtěla prosadit?

Chtěla bych změnit vnímání odborné veřejnosti, aby měl probační úředník pevné místo v justičním procesu a nebylo jen na vůli státního zástupce či soudce, jestli s probační službou bude spolupracovat. Je nutné, aby vždy, když je to potřeba, proběhla konzultace. Vidíme totiž, že soudy často ukládají opatření, která nejsou efektivní, ať je to třeba rozsáhlý výkon obecně prospěšných prací člověku, který není schopný něco pravidelně vykonávat nebo ukládání trestu domácího vězení někomu, kdo domov nemá nebo často cestuje. Pak dochází ke zbytečným selháním, čemuž by konzultace mezi soudem a probačním úředníkem mohla zabránit.

Víme, že nejčastěji k selhání dochází v prvních třech až šesti měsících, proto je dobře, že existují služby, které pomáhají tomu člověku postavit se na nohy. Zároveň existují nevládní organizace, které dělají svou práci dobře, ale bohužel nejsou systémově financované a není tam záruka, že službu udrží i po dobu, co ten soud dané opatření nařídí. Takže i spolupráce s neziskovým sektorem je pro Probační a mediační službu důležitá. Prostor pro zlepšení vidím i v práci s oběťmi trestných činů.

Lenka Bradáčová: Žena moci v čele soustavy, která je uzavřená a má sklony k sektářství

Téma

Bohužel Probační a mediační služba není dostatečně robustní, aby mohla opravdu všem pomoci. V ideálním světě, kde funguje trestní politika moderním způsobem bychom nezavírali každého člověka, co něco provede. Tím neříkám, že by měl být bez trestu, ale je to neefektivní. Výkon trestu ve vězení stojí tři čtvrtě milionu ročně za jednoho vězně, tudíž jsou tresty na svobodě minimálně ekonomicky výhodnější. Pokud to není úplně ztracený případ, který nedokáže žít sám, tak mu vězení často nepřinese zamýšlený výsledek. Nestane se dobrým občanem, který bude chodit do práce a spolupracovat s institucemi.  Proto je potřeba, aby byla dobře nastavena podpora z nezisku i od nás.

Organizujete běh Yellow Ribbon Run, co je to za akci?

Je to světový projekt, se kterým jsem přišla před 10 lety. Chtěla jsem ukázat, že naše práce má smysl a ukázat odsouzeným lidem, že je spousta lidí, kteří jim chtějí dát šanci a podpořit je. Běháme v centru Prahy ve stejném tričku se žlutou stužkou. Ukazujeme tím, že nikdo nepozná, kdo je vězeň, ředitel věznice, soudce nebo fanoušek či zaměstnavatel. Od 32 běžců před 10 lety jsme se velmi rozrostli a je to obří projekt. Běhají s námi jednotlivé věznice v rámci svých areálů a každý rok máme centrální běh. Letos byl 10. června v Oboře Hvězda a poprvé jsme překročili tisíc registrací, registrovalo se téměř 1200 lidí. Spolupracuje s námi zhruba 50 neziskových organizací a každý rok s námi vyběhnou advokáti, soudci, státní zástupci a lidé z justice, kteří vidí smysl v tom nějakým způsobem provázet lidi s trestní minulostí. Máme i zahraniční partnery a po našem vzoru už uspořádali podobný běh v Chorvatsku, Litvě a poběží v Polsku. Přispívá to i k osvětě, že ne každý vězeň je nebezpečný. Zároveň skrze fundrasing podporujeme děti odsouzených rodičů, kterým pomáháme hradit třeba kroužky nebo tábory.

V letošním ročníku Yellow Ribbon Run na téma rodina a komunita jsme uspořádali také tři akce, kde se odsouzení setkali se svými rodinami. První z nich, kde byly děti přímo zapojené do běhu, se konala ve Věznici Jiřice ve spolupráci s neziskovkou VOLONTÉ Czech. Věznice Heřmanice a Věznice Karviná uspořádaly ve spolupráci s tamní Probační a mediační službou dvě běžecké akce na veřejnosti za účasti zaměstnavatelů a neziskových organizací. V jejich závěru se odsouzení tátové setkali se svými dětmi. V podpoře rodin budeme se „stužkou“ do budoucna pokračovat.

Čekala jste, že by projekt mohl mít takový úspěch?

Když jsem před 20 lety nastupovala do věznice, nedokázala bych si představit, že by třeba ve věznici Příbram, která nám letos stužku zahajovala, nebo ve Vinařících, najednou běželo sto vězňů uprostřed areálu a přišli je podpořit soudci a lidé z Probační služby. Pravidelně s námi běhá třeba ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka nebo náměstek ministerstva spravedlnosti Karel Dvořák. Zapojují se i bývalí vězni, jeden, kterého jsem propouštěla z vězení, přijel jen kvůli běhu z Německa, aby se pochlubil, že tam pracuje a drží se. Pár podobných pořízků s námi běhá a je to pro ně bezpečné místo, kde se lidé zajímají, jak to venku zvládají, a my jsme šťastní, že je vidíme.