Kladivo na čarodějnice: Inkvizitor Boblig nebyl žádný primitiv, držel se tehdy platných zákonů
Čarodějnické procesy na severní Moravě na konci 17. století patří mezi nejtemnější kapitoly naší historie. Za jejich ústřední postavu je již po několik generací považován fanatický inkvizitor Boblig z Edelstadtu. V původním literárním a později filmovém zpracování je tento člověk zobrazován jako sadistický primitiv, který kromě záliby v mučení obviněných osob prahne i po jejich majetku. Přední český historik Jaroslav Čechura ve své nové knize však Bobliga na základě četných archivních materiálů vykresluje v poněkud jiné podobě. Jako váženého člena tehdejší společnosti, vzdělaného právníka a důsledného soudce, který se při procesech s čarodějnicemi „pouze“ držel tehdy platných zákonů.
Kdy jste poprvé četl knihu Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického nebo viděl stejnojmenný film od Otakara Vávry?
Film jsem viděl jako vysokoškolský student, to znamená někdy okolo roku 1974. Ale Kaplického knihu jsem přečetl až v době, kdy jsem sám napsal již nejméně tři knihy o čarodějnicích. Záměrně jsem ji číst nechtěl, aby mě neovlivnila.
Zpracování čarodějnických procesů na severní Moravě od těchto dvou autorů zásadně ovlivnilo vnímání celé problematiky po následující generace. Jako fakt bylo bráno tvrzení, že si inkvizitor vybíral své oběti podle velikosti jejich majetku, nechával je mučit podle své libovůle, přestože se tito lidé proti církvi ničím neprovinili. Vaše kniha přitom zasazuje celou problematiku do poněkud jiného světla.
Tady je důležité vidět fakt, že za uplynulá desetiletí se tato prvotní interpretace stala jakýmsi kánonem. Toto je obraz čarodějnických procesů. Nejprve o tom byla napsána kniha a pak na její motivy vznikl téměř dokumentární film. Pro mě je až nepochopitelné, že to je mezi lidmi tak zakořeněné. Ale je to asi proto, že jsem historik a znám dikci pramenů. Kniha i film je jakousi představou o realitě, která v té době mohla být. Ale ona taková ve skutečnosti nebyla.
Jak velká část Vávrova filmu je tedy pravdivá a nakolik je fikcí či uměleckou licencí?
Na tuto otázku můžeme hledět dvěma pohledy. Jedna věc jsou dobové kostýmy a tak dále. Na tohle byl Vávra vždycky kadet a tady je to věrné a v pořádku. Ale historická realita děje je výrazně posunutá a já bych řekl, že je to tak minimálně o padesát procent. Řeknu vám jeden detailní moment. Ve filmu přivádí Marinu Schuchin na zámek. Tato osoba, která vlastně celou mašinérii procesů odstartovala, nebyla žádná žebračka, ale byla to zkrátka stará žena. U stolu tam sedí hraběnka Angela Anna Sibylla de Galle. Jenže hraběnka de Galle byla v tu dobu 250 kilometrů vzdálena a za deset let, co procesy běžely a ona byla poručnicí svých dvou nezletilých žerotínských synovců, byla ve Velkých Losinách jen jednou. To je podle mého dost podstatný moment. Hraběnka de Galle sídlila ve Slezsku na zámku Hohlstein, dnes Skala u městečka Lwowek Slaski. Do Losin nejezdila a ono se to potom projevilo v samotném úřadování. Některé dopisy od Apelačního soudu šly nejprve k ní a ona je pak posílala do Velkých Losin a někde to celé trvalo třeba i šest neděl.
Říkáte, že Vávrův film je pravdivý a podle skutečnosti maximálně z poloviny. Nicméně na jeho začátku je uvedeno, že film čerpá z motivů knihy Václava Kaplického a autentických protokolů z procesů…
Ano. Na konci filmu Otakar Vávra děkuje Františku Spurnému, což byl historik a archivář ze Šumperka. A tento historik Spurný skutečně pořídil přepisy některých těchto protokolů. Nezapomínejme, že protokoly z výslechů mají celkem osm tisíc stran. Čili některé dialogy a jména souzených jsou správná. Nicméně jeden z dalších klíčových momentů, který je zásadně posunutý, je osoba hospodyně děkana Lautnera, tedy Zuzana Foglickin. Reálně to byla čtyřicátnice, která měla s Lautnerem poměr. A nejen to. Ona byla jednou z klíčových čarodějnic v Šumperku a právě ona získala pro čarodějnictví i děkana Lautnera. On s ní všude chodil za pastoračními povinnostmi jako s partnerkou. Lidé to akceptovali a neměli s tím problém. On s ní navštěvoval i Petrovy kameny. Lidé byli zvyklí, že tam jde půl vesnice, tak tam s námi jde i náš farář. Že se tam pak bude hodně pít a souložit, to byla otázka druhá. Zkrátka ty posuny tam jsou a jsou značné. Ale domnívám se, že právě tyto dvě ženy – hraběnka de Galle a hospodyně Zuzana Foglickin – hrají v těchto posunech zásadní roli.
Jak je tedy možné, že když se začal Václav Kaplický tématem procesů ve Velkých Losinách a v Šumperku zabývat, tak se těchto pramenů nedržel a vytvořil vlastně z velké části fiktivní příběh?
Kaplický tehdy dostal tip od místního amatérského muzejníka, který mu dodal i kontakty na některé místní lidi včetně historika Spurného. A ten pak začal s Kaplickým spolupracovat. Půjčoval mu knihy, ale i některé dokumenty. Oba pánové vedli čilou korespondenci, vyměnili si přes 150 dopisů. Bizarní na tom je, že Václav Kaplický poměrně rychle napsal o této problematice román, který měl 700 stran. Nakladatelství Československý spisovatel mu to však nevzalo, protože prý to není zajímavé.
Co se dělo dál?
Kaplický se však nevzdal a téma zpracoval do divadelní hry Inkvizitor. Jenže ani tu nikde nechtěli hrát. Tudíž byl v nepříjemné situaci, kdy do knihy i hry investoval obrovské množství času a nic z toho neměl. Ale pak souhrou okolností jeho kniha dostala ještě jednu šanci. Kaplický musel původní verzi zkrátit na polovinu, nakladatelství si ji od něj napodruhé vzalo a z románu se stal bestseller.
Zastavme se nejprve u Bobliga z Edelstadtu. Jak byste jej představil a charakterizoval? Vladimír Šmeral ho ve filmu ztvárnil jako osobu velice negativní až odpudivou, ale vy osobu inkvizitora ve své knize popisujete poněkud odlišněji.
Důležité bylo, že Boblig z Edelstadtu měl pověst inkvizičního soudce v čarodějnických procesech. Tuto svoji kariéru zahájil už na konci 30. let 17. století a v době příjezdu do Losin za sebou měl již přes čtyři desítky dlouhou kariéru u těchto procesů. Ty se konaly několik desetiletí předtím v sousedním Slezsku a od té doby měl Boblig vazbu na knížete Lichtensteina. Ten si Bobliga vážil, protože věděl, že je to odborník. Ale teď něco k jeho životu. Boblig pocházel z velmi movité rodiny ze Zlatých Hor. Už jeho otec studoval univerzitu ve Vídni a poté i v Itálii. Jeho bratři také studovali na univerzitě. Samotný Heinrich Franz Boblig vystudoval nižší stupeň univerzitního vzdělání ve Vídni. To znamená, že byl graduovaný jurista, který mohl vést čarodějnické procesy. A v mezidobí, kdy nebyly čarodějnické procesy, tak byl například právním zástupcem olomoucké kapituly. Myslíte si, že by si na kapitule vzali do svých služeb nějakého primitiva? Ale zpět k inkvizičním procesům. Boblig byl tedy člověk, který byl na čarodějnické procesy odborně připraven, měl praxi a pověst, že je specialista na to a to, a když se indikovaly čarodějnické skutky v Losinách, tak si tehdejší mocnější řekli, že jdou pro něj.
Z vaší knihy vyplývá, že čarodějnictví – včetně Lautnerových účastí na shromážděních na Petrových kamenech – mělo v tomto regionu letitou tradici a historii. Dalo se tedy očekávat, že dříve nebo později se Lautner dostane do hledáčku Bobliga tak jako tak?
Samozřejmě. Tam je důležité vidět, že olomoucký biskup dostal zprávu, že o přítomnosti Lautnera na Petrových kamenech vypovědělo snad třicet lidí. A je tam ještě jeden moment, který považuji za velmi zajímavý. Ve zprávě pro biskupa nemluví Boblig pouze o Lautnerovi, ale i o rýmařovském faráři Pabstovi. Ten byl na jednu stranu horlivý rekatolizátor, na druhou stranu však chodíval s nějakou svojí služtičkou na Petrovy kameny také. Biskup měl rázem možnost volby. Buď je nechat zavřít oba dva, nebo si vybrat jednoho z nich. A vybral si Lautnera. A tady je potřeba vidět, že biskupský soud bylo grémium tří duchovních a Bobliga, protože tam někdo musel reprezentovat to světské rameno, aby se vědělo, jak postupovat ve věci věznění a dalších záležitostí. Zde je dobré pro dokreslení uvést, že ti duchovní vyslýchali a soudili Lautnera pět let a teprve až ve čtvrtém roce proti němu nasadili torturu. Stejně nepochopitelné pro mne je, jak je možné, že olomoucký biskup nechal Lautnera upálit. Proč ho nezavřel někam do kláštera? To je stejná paralela jako s Janem Husem. U něj se také původně zvažovalo, že bude zavřen někde v klášteře v Itálii a bude od něj klid. A tady u soudu s Lautnerem padaly od jeho členů podobné myšlenky.
Kdo tedy nese hlavní a přímou osobní zodpovědnost za Lautnerovu smrt?
Jednoznačně biskupská vyšetřovací komise a olomoucký biskup, který vyslovil souhlas s jejím návrhem.
Stále častěji zde hovoříme o Petrových kamenech. Co bylo toto místo zač?
To je pozoruhodná hora v Hrubém Jeseníku, která není nahoře zalesněná a je tam taková drúza z kamenů. Není to špičatý vrch, ale spíš plocha, na niž se vejdou minimálně stovky lidí. Boblig se tam nechal vyvézt povozem a někam napsal, že by se na Petrovy kameny mohlo vejít i dvacet tisíc lidí. Což je nepochybně moc, ale na druhou stranu jednotky tisíc nejspíš ano. Je to takové mytologické místo, jež mělo magickou přitažlivost a které není z okolí moc vidět. Například ze Šumperka ho nevidíte.
Z vašich prací plyne, že na Petrovy kameny tamní lidé, čarodějnice i duchovní chodili dlouhá léta. Co se tam konalo? Co to bylo za společenství?
Mě fascinovalo, že na Petrovy kameny ti duchovní chodili jako běžná součást tohoto společenství. Jeden chodil se schovankou, druhý s kuchařkou a tak dále. Ti lidé, kteří se těchto akcí účastnili, tam chodili proto, aby setřásli každodennost. Oni si tam lidově řečeno zablbli. Zvolili si třeba novou kněžnu. Ale nesmíme zapomínat, že se tam také konzumoval alkohol a hromadně se souložilo. A faráři toho byli součástí.
A to nebylo obyčejným lidem nijak divné, že se tam sexu oddává i pan farář?
To je velmi správná otázka. V těch tisíci stranách výslechových protokolů nikde nemáte ani jednu narážku na to, co tam ten či onen duchovní přesně dělal. Vyslýchané osoby potvrdily, že tam byl ten či onen farář, ale neřekly nic víc. Já si třeba nedovedu představit, že by ti faráři odložili svoji sutanu a šli tam jako „civilové“. Oni tam museli jít v těch svých předepsaných oděvech. To jsou tedy momenty, které my neumíme pochopit.
Nicméně o tom, že se ve zdejším regionu konají čarodějnické akce třeba i desítky let a že mezi zdejším obyvatelstvem je větší množství do čarodějnictví zasvěcených osob, se muselo vědět, ne?
Zcela jistě.
Proč proti tomu nikdo nezakročil dřív? Čím si to vysvětlujete?
Bylo to žerotínské panství a Žerotínové měli problémy s tím, že nechtěli konvertovat ke katolictví, a to trvalo až do poloviny století, tedy nějakých třicet let po bitvě na Bílé hoře. Pořád setrvávali na svém a byli takoví vlažní. Císař by raději od nich toto panství koupil, ale neměl na něj peníze. Proto tam byli trpěni jako nekatolíci a jejich tlak na rekatolizaci proto nemohl být a zřejmě ani nebyl nijak silný, když sami měli takový vlažnější přístup.
Naťukněme ještě téma svatých hostií, které to vlastně celé spustily. Z toho, co ve své knize píšete, vyplývá, že destrukce či dehonestace hostií byla tradiční či obvyklou součástí čarodějnických akcí a shromáždění.
Ano. Řekl bych, že to je jeden z klíčových momentů, který dovedl ty muže a ženy na hranici. Uvědomte si, co je podstatou hostie, a když si je někdo – s prominutím – strká do zadku, hodí ji psovi nebo se na ni vymočí, tak to je absolutní odpadnutí od Boha a celé náboženské věrouky. Tady to navíc bylo skupinové. Ti lidé hostie sbírali, pak se sešli a měli u sebe těchto hostií třeba sto. Myslím, že právě hostie a jejich zneuctění byly klíčovým jevem, který pohnul soud k rozsudku.
Zatčení a obvinění se před tribunálem přiznávali, že se dlouhá léta věnovali čarodějnictví. Co si vlastně můžeme představit pod tím, když někdo o sobě prohlásí, že byl čaroděj nebo čarodějnice? Co tito lidé například dělali? Provozovali nějaká kouzla, zaříkávání či něco dalšího? Tvrdili například, že se umějí proměňovat ve zvířata nebo přivolávat krupobití?
To bylo individuální. Některá žena prohlašovala, jsem dlouho čarodějnicí, jiná to striktně odmítala. Do tohoto jednání vtahovaly rovněž své každodenní konflikty, třeba poškození úrody. Ty pak prohlašovaly za projev čarodějnictví. Stejně tomu bylo s přírodními úkazy, jako jsou bouře, zapálení od blesku a podobně.
Jak to bylo s tím, že se obvinění museli učit své výpovědi nazpaměť?
To je přesně ta Vávrou avizovaná paralela na 50. léta. Vávra k tomuto filmu zanechal poznámky, co ho k čemu inspirovalo. Jeho manželka Jitka Němcová mi dovolila se do těchto poznámek podívat. A právě u těch scén, kdy Josef Kemr jakožto Bobligův pomocník a písař učí obviněnou její odpovědi, napsal, že to je reflexe procesů z 50. let a že si přál, aby to bylo nějakým způsobem zachované. Představy, že barokní dámy či prosté venkovanky byly učeny, jak mají odpovídat, to je samozřejmě čirý nesmysl. Některá odpověděla na 40 otázek za dva dny, jiná na 80 otázek za dva týdny. Některé byly skoupé na slovo, jiné byly takové epické a potřebovaly se vypovídat i k tomu, co nebylo předmětem těch otázek.
Má tehdy praktikované čarodějnictví něco společného nebo podobného se současností? Někteří lidé se i v dnešní době věnují magii, spiritismu, věštectví, léčitelství, bylinkářství a dalším podobným aktivitám.
Myslím, že zčásti ano. I dnes se určité osoby k tomuto jednání přihlašují. Velmi pozoruhodné je ovšem třeba africké čarodějnictví. A studovat je – to je prostě v módě.
Dosud je velmi rozšířena představa, že si Boblig vybíral svoje oběti podle toho, jak jsou majetné.
To je jedna z velkých otázek čarodějnických procesů vůbec. To má mezinárodní rozměr. V Evropě mohly být situace, kdy to skutečně nastalo. Ale na Losinsku či Šumpersku nenajdete jediný doklad o tom, že by ze zabaveného majetku odsouzeného byla financována Bobligova činnost nebo živobytí. Stoprocentně vím, že Boblig z toho nezískal ani zlatku. I zde probíhaly normální dědické postupy. To znamená, že když byl sedlák upálen jako čaroděj, jeho příbuzní normálně ten grunt zdědili. Tedy že nepropadl vrchnosti. Musíme brát v potaz skutečnost, že hlavním bohatstvím těch feudálů byli lidé. Ne, že měl někdo chalupu a pět koz. Je naprosto průkazné, že v této lidnaté oblasti se na majetek nesahalo. Tím neříkám, že v jiných evropských zemích se tak nečinilo. To je pak velice nebezpečné, když se pak dělá nějaká generalizace.
Ve filmu se Boblig často odkazuje na „bibli inkvizitorů“, tedy na knihu Malleus Malleficarum. Lze doložit, že ji skutečně znal?
Myslím si, že ji znal. Ale v dokumentaci k procesům nikde nemáte na tuto knihu ani jedinou narážku. On věděl, že je to jakýsi traktát, který však se soudní praxí nemá nic společného. Opakuji, Boblig byl právník, nikoliv filozof. Nezapomínejme, že výslechy včetně pokládaných otázek a systém používání tortury se řídil instrukcemi Apelačního soudu.
Boblig tedy z toho pohledu vypadá spíš jako horlivý snaživec, který jede v zákonných mantinelech, ale maximálně důsledně.
Ano, je to tak.
Jak byste charakterizoval procesy na Losinsku a Šumpersku v celoevropském nebo světovém kontextu? Bylo na nich něco, čím vybočovaly, nebo naopak probíhaly jakoby v „hlavním proudu“?
Myslím, že z větší části probíhaly v „hlavním proudu“. To ,v čem patrně nejvíce vybočovaly, byly ony záležitosti s hostiemi a také význam Petrových kamenů, který byl dominantní.
Je reálná eventualita, že by se před inkviziční tribunál dostal někdo, kdo vůbec na Petrových kamenech nikdy nebyl?
Teoreticky ano, ale sám Boblig měl dosti kvalitní zprávy o podezřelých a ti všichni na Petrovy kameny docházeli.
Kryštof Lautner je dosud vykreslován jako velká oběť či mučedník. Jako duchovní osoba dosud církví rehabilitován nebyl. Může za to vědomí a nové poznatky, které dokreslují, že se Lautner ve všem jako kněz skutečně nechoval?
Ano, to je pravda. Lautner absolvoval – já tomu říkám – kompletní čarodějnický přijímač. Detailně to popsal při svém výslechu. On se třeba i bez mučení přiznal, že měl poměr s hospodyní Zuzanou Foglickin. Mluví tam například o tom, jak s ní jel na pouť na svatou horu do Rakouska, bydleli spolu v hostinci a během toho pobytu měli sex. Při křtu používal nedovolené formule, proto muselo být nejen v Šumperku, ale i v Osoblaze, kde Lautner působil předtím, mnoho lidí překřtěno. Jednalo se o desítky, možná stovky osob.
Otázka na závěr. Vaše kniha se dotýká citlivé části našich dějin i církve jako takové. Reagovali nějak na ni nebo jiné práce o této problematice představitelé církve?
Do této chvíle jsem nezaznamenal žádnou reakci, která by byla adresována mně. Zdá se, že mají asi jiné starosti...
Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc. (*1952)
Patří mezi nejvýznamnější současné představitele mikrohistorie. Ve svém rozsáhlém díle se zabýval a zabývá především hospodářskými a sociálními dějinami Čech středověku a raného novověku ve středoevropském kontextu. Historii nahlíží zdola, tedy prizmatem poddanských vztahů, každodennosti, selských rebelií, kriminality, sexuality či tradiční kultury venkova.
