Sochař Stefan Milkov: Odpustit můžeš člověku, který po revoluci přišel a s pokorou se omluvil

Jak se chystá sochař na životní výstavu?

Po pravdě? Já se na ni chystám už asi 40 let, pro sochaře není jednoduché najít vhodný prostor. Na DOX jsem měl políčeno dlouho, už proto, že jeho hlavní hala je velkorysý a krásný prostor. Moc dalších vhodných tady v Praze není. Tedy, máme dvě jízdárny – Hradní a Valdštejnskou, ale tam jsem zřejmě nebyl v zorném úhlu kurátorů stejně jako v Rudolfinu. Pak máme Národní galerii, ale ta je opět už několik let jaksi mrtvou institucí. Se šéfem DOX, s Leošem Válkou, jsme vedli diskusi dlouhá léta. Zpočátku příznivcem mých soch moc nebyl. Postupně jsme se dostali do stavu, že si dovolím říct, že si k nim hledal cestu, že se do nich postupně zamiloval a nabídl mi tuhle velkorysou příležitost.

Kdy začala vznikat vlastní ­výstava?

Asi před rokem. Určitou roli v tom sehrál Jarda Róna, se kterým máme společný depozit na Roblíně. To on Leošovi postupně ukazoval některé moje velké sochy. Až začal docela složitý proces svážení plastik z celé republiky. Tvorba velkých soch je totiž svým způsobem furiantství. Snad všichni sochaři, alespoň ti, co já znám, je dělají, protože smyslem naší práce je být na veřejných prostranstvích, což se tady, mám na mysli Prahu, ve větší míře moc neděje. Tak si je alespoň děláme pro sebe. Jenže když je doděláš, musíš je někde skladovat. Takže si pořád pronajímáme nové a nové prostory, kde odpočívají, než přijde čas na jejich vystavení. Když jsme nakonec do DOX navezli moje skoro celé dílo za 45 let, zjistili jsme, že i DOX je na ně malý. V rámci smysluplné instalace jsme museli asi šest středních, dvoumetrových, vyřadit. Ve výstavě je i několik soch z 80. let, jež si někdo pořídil až mnohem později, a další, které jsou stále v mém vlastnictví. Ale všechny jsem vlastně dělal právě z toho furiantství.

Tvým prvním velkým klientem se před přibližně třiceti lety stal Vladimír Železný…

Seznámil nás Vítek Vrbka z Mikulova, říkal, že dostal zakázku, aby pro Vladimíra navrhl interiéry jeho nového domu, který s první ženou koupili na Břevnově. A on mu jednoho krásného dne navrhl, že by tam měla vzniknout dostavba – převis horního patra, kde by bylo dobré pod „střechu“ instalovat dvě velké sochy. Hned se Vítka zeptal, jestli nezná nějakého sochaře. Když jsem se tam dostavil, procházeli jsme zahradou a prohlíželi si místo, kde chtěli zavěsit plastiky, povídá: „Myslel jsem si na základní téma, noc a den, v podstatě já a Marta.“ Já na to: „Pane doktore, v tom případě mi musíte říct, kdo bude noc a kdo den.“ Noc nakonec představuje plastika Zloděj hvězd a druhá figura ženského rodu je Jitřenka. Bezvadné bylo, že když jsem mu představil návrhy včetně rozpočtu, všechno odsouhlasil, nic nerozporoval.

Myslíš, že v něm už tehdy byla ta velkorysost, jež ho přivedla ke sbírání umění?