Vždycky mě přitahovala komplikovanější nebo temnější čast spektra, říká malíř Josef Bolf

Proč najednou jen malé formáty?

To není najednou, malým formátům se věnuji dlouho, původně jako skicám v reakci na obrázky, výstřižky a další drobnosti, které jsem sbíral. A asi před pěti lety jsem si uvědomil, že téměř na každé výstavě mívám po pěti větších a středních obrazech a šest až osm malých obrázků. A že malý formát maluju skoro stejně dlouho jako velký a že to zřejmě bude tím, že příběh mě baví jen naznačit, nakousnout, jako bych se díval na první fotku ze série nebo na první záběr filmu. A ostatní nechat na divákovi. Jeho představy mohou být daleko silnější než to, co by se tam jinak mohlo odehrát. Proto se mé postavy dívají někam, kde se může dít něco úplně jiného.

Jak vznikají vaše cykly?

Od momentu, kdy si začnu stahovat fotky i další podklady a kupovat knížky, mi každá série většinou trvá jeden až dva roky. Poslední série, vystavená také v DOX, vypovídá mimochodem hodně o odkazech na středověké iluminace a alchymistické knihy. Inspirací mi byla v roce 1990 D. Ž. Borem vydaná kniha Obrazový atlas hermetismu, plná sice ne úplně kvalitně vytištěných, ale zajímavých černobílých alchymických ilustrací a kreseb. Zajímají mě snímky Hubbleova teleskopu, přitahuje mě, že vznikají v spektru pro nás neviditelném a pak jsou nějakým algoritmem převáděny tak, aby byly viditelné lidskému oku. Není to až tak samozřejmé – dřív, než získali současné možnosti, si lidé vesmír představovali jinak. Někdy si převádím své automatické kresby; některé jsou marginální, určitě. Ale jak se kupí, začnu si vybírat. Občas si k nim udělám i konkrétnější poznámku, že by se tam hodila budova nebo les.

Co nebo kdo určuje techniku, kterou se rozhodnete užít?