Ve 23 letech bojoval dva roky o život s agresivním karcinomem dutin, pak o tom napsal skvělý komediální seriál. „Doktoři si nejdřív mysleli, že beru kokain. Ta zákeřná rakovina dutin mě pak navždycky změnila, najednou nic v životě nebylo samozřejmé. Smát se vlastnímu trápení mi ale strašně pomohlo,“ říká belgický scenárista Leander Verdievel, jehož český remake seriálu Smysl pro tumor nasazuje Česká televize od neděle 7. ledna s Filipem Březinou, Jiřím Bartoškou, Terezou Brodskou, Alžbětou Malou a Pavlem Řezníčkem. Profilový rozhovor s Leanderem Verdievelem, který kvůli české premiéře projektu Smysl pro tumor přiletěl do Prahy, si přečtete v Reflexu č. 2. Zde na webu najdete obsáhlou bonusovou část a o českém Smyslu pro tumor navíc nový díl videopořadu SEROŠ X.
Pětadvacetiletý hrdina rodinného komediálního seriálu Smysl pro tumor si nechává před chemoterapií zmrazit spermie. To je taky podle skutečnosti?
Ano, přesně to jsem udělal i já sám. Bylo to docela dilema, mě bylo tehdy jenom třiadvacet, na něco podobného jsem nebyl připraven. Z ničeho nic mi řekli: „I když budete mít štěstí a vyléčíte se, budete zřejmě neplodný.“ Ale já jsem si spermie naštěstí zmrazit nechal, proto jsme o pár let později začali se ženou s umělým oplodněním s velkou nadějí. Stálo nás to mimochodem 5 let života, 17 neúspěšných pokusů o IVF ve třech různých nemocnicích.
O tom je váš nový seriál Klub, který se vysílal v Belgii loni?
Ano, tenhle můj nový seriál, druhý po Smyslu pro tumor, je o třech párech, které se tak dlouho scházejí po čekárnách specialistů na léčbu neplodnosti, až se z nich stanou přátelé. Jsou součástí klubu, do kterého se dostali nedobrovolně. Opět, stejně jako u Smyslu pro tumor vznikl i seriál Klub podle mého životního příběhu. Po vyléčení rakoviny jsem totiž zůstal neplodný, ale s mou ženou jsme oba opravdu chtěli děti, tak jsme se vrhli do umělého oplodnění. Myslím, že neschopnost mít děti s sebou nese snad ještě větší tabu než rakovina: existuje pořád tolik lidí, kteří se za neplodnost stydí… Přitom statisticky má problémy zplodit dítě jeden pár ze šesti.
Když vám bylo 23 let a bojoval jste s rakovinou, znal jste už svou současnou ženu?
Ano, byla to dívka mých snů. Potkal jsem ji v osmnácti, byli jsme jako dva satelity – tedy já byl ten nespolehlivý ze satelitů. Rozcházeli jsme se a scházeli, až mi Karen po čase řekla: „OK, vrať se, až na tebe bude spoleh.“ Pak jsme se znovu potkali, když nám bylo dvaadvacet. Posadili jsme se společně na horskou dráhu, která se pak 20 let nezastavila. Chodili jsme spolu 10 měsíců, hned pak jsem onemocněl rakovinou. O dva roky později jsem se vyléčil, začal jsem blbnout, přestal jsem blbnout, vzali jsme se…
A začali se snažit o dítě?
Ne hned po tom. Když vám doktoři řeknou „jste vyléčený“, poděkujete a vrhnete se zpátky do víru světa. Ale pak zjistíte, že jste naprosto jiný člověk, a začnete řešit, kdo teda vlastně jste. Když je vám 23, žijete rychlostí 200 km/h, ale najednou vám někdo řekne stop a vezme vám dva roky života. Pak vás sice hodí zpátky do společnosti, jenže vy zjistíte, že 200 kilometrů za hodinu už fakt nedáte.
Proč přesně?
V mé hlavě probíhala neustálá válka: skoro jsem umřel, píchali do mě nonstop injekce, bral jsem prášky, trpěl obrovskými bolestmi – a udělal jsem tu nejhloupější věc na světě. Chtěl jsem ty dva roky vrátit zpátky. Moje tělo bylo slabé, ale já jsem začal chodit do společnosti, pil jsem, bral drogy… No, nejsem na sebe pyšný. Období po rakovině, které už seriál Smysl pro tumor vlastně neřeší, bylo fakt těžké. Ale naštěstí mi moje budoucí žena řekla, že se se mnou rozejde, jestli toho nenechám. A tak jsem přestal.
Jak se stalo, že máte děti?
Po IVF, po neúspěšných pěti letech jsme už byli úplně vyčerpaní. Navíc nám nikdo nebyl schopen říct, proč to nefunguje. Moje žena Karen byla zdravá, mé spermie odebrané před léčbou rakoviny byly zdravé – a stejně nic. Zavolali jsme legendárního belgického specialistu na umělé oplodnění, otce-zakladatele léčby neplodnosti u nás. On se podíval na naše papíry, všechno si prostudoval, pak sklapnul naši složku a povídá: „Je mi líto. Máte prostě smůlu.“ A to byl konec. Seděli jsme v autě na parkovišti nemocnice, má žena plakala. Chvíli jsme se na to pokoušeli zapomenout a žít svůj život bez dětí, ale to nefungovalo. Tak jsme se po dlouhých debatách rozhodli, že zkusíme děti adoptovat. A jsou tady. Sestra a bratr. Ukážu vám fotku. Přišli k nám z Jižní Afriky, když jim bylo 4 a 5. Let. Teď je jim 10 a 11.
