Muzikoterapie. Pojem, pod nímž si nemnoho lidí vybaví, o co se přesně jedná. A málokdo o něm může mluvit tak zasvěceně jako Matěj Lipský (47). Jako psycholog a hudebník se tomuto oboru věnuje celý profesní život. I Centrum sociálních služeb Tloskov, které vede už deset let, žije hudbou. A například provoz vlastního rádia měl mimořádný přínos v době pandemie. Toho si všimli i v Japonsku, kde se českým vynálezem inspirovali. Lipský je mimořádně kreativní člověk. Svou zásluhu na tom má určitě i jeho slavný dědeček, herec Lubomír Lipský, jehož sté výročí narození bylo 19. dubna.
Jakožto psycholog se zabýváte i muzikoterapií. Jak byste tento pojem vysvětlil laikovi?
Jedná se o vědní obor, který má i spoustu výzkumů v úrovni praxe založené na důkazech, ale pak je to samozřejmě i aplikovaná hudební terapie. Jde o to, že používáme zvuk a hudbu k terapeutickému cíli. Když to řeknu úplně jednoduše, snažíme se zaměřit hudbu tak, aby někomu pomohla. Jinými slovy, nejde o to, naučit se zahrát na nástroj písničku, ale cíl je mimohudební. Cílem je například nevědomé obsahy vytáhnout z psychiky nebo v rámci rehabilitace pomocí hudby něco rozhýbat. A podobně. Muzikoterapie svou působností tak zasahuje do psychoterapie, rehabilitace, speciální pedagogiky i medicíny.
Zmiňujete rozhýbání za pomoci hudby. Jak to vypadá v praxi?
Jsou různé systémy. Když například potřebujeme pohyby jenom z prstů, tak vybíráme strunné nástroje. Pokud chceme rozvinout pohyb v zápěstí, hodí se například rumba koule, chřestidla. V případě, že potřebujeme pohyb z lokte nebo ramene, tak už se můžou hodit bubny, gongy, které dáváme dostatečně daleko od klienta, aby dokázal rukou správně udeřit a vyvinul potřebný pohyb.
Pro co se to například využívá?
Klient někdy například odmítá rehabilitaci, protože pro něj představuje nepříjemnou zátěž. Ale je u něj potřeba nacvičit určitý pohyb nebo úchop, aby se byl schopen například sám obléci nebo najíst. Díky rehabilitační muzikoterapii se to může naučit, aniž by si to vlastně uvědomoval. Například díky hře na hudební nástroje klient později dokáže vzít lžíci, udrží na ní sousto a dá si ho do pusy. Přitom toho předtím nebyl schopen. Na takových případech je vždy dobře vidět ten mimohudební cíl. Nejde nám o to, aby uměl hrát na bubny, ale aby zvládl určitý pohyb. Když to najednou dokáže, tak není šťastný jenom on, ale i jeho rodina. Díky tomu mu vzroste sebevědomí, obecně má pocit, že není na obtíž.
Jakých pacientů se to týká?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
