Jan Dobrovský

Jan Dobrovský Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Jan Dobrovský: Správní lidé často nechtějí kandidovat kvůli tortuře, která by je v politice čekala

Jan Dobrovský (62) patří mezi padesátku nejbohatších lidí Česka. Přestože je významným podnikatelem, celý život se věnuje i různým politickým aktivitám. Kdysi v disentu, dnes podporuje například projekt Paměť národa, který mapuje historii 20. století. Velmi rád také fotografuje. A také si rád povídá o věcech, jež jsou nadčasové. Ostatně rozhovor pro Reflex je toho příkladem.

Pocházíte z disidentské rodiny, která byla za minulého režimu perzekvována. Jak vnímáte současnost? Jste porevolučním vývojem zklamán, nebo spokojený?

Nejsem zklamaný. Vůbec ne. V našem podcastu s Jindřichem Šídlem to neustále připomínáme – revoluce byla sice sametová, ale takřka zázračným a současně důstojným způsobem jsme zvládli přechod od diktatury a strachu ke svobodě a demokracii. Proběhlo to velmi rychle a obětí, myslím v případě hospodářství, bylo daleko méně než jinde v postkomunistickém světě.

Měl tento pozitivní výsledek nějaký důvod?

Že se lidé nevěšeli po revoluci na lucerny. Nevytvářela se atmosféra, v níž se stavěli proti sobě viníci a oběti. Všichni jsme byli trochu viníci a všichni trochu oběti. Chodili jsme s mým kamarádem z disentu Vladimírem Mlynářem po listopadové revoluci na besedy na vysoké školy a říkali všem, že máme udělat tlustou čáru, která nám umožní dialog mezi všemi vrstvami společnosti tak, aby nebyl nikdo perzekvován. Aby nám takoví lidé nestáli v cestě budování demokratické společnosti, aby pochopili, že i pro ně byla revoluce dobrým krokem.

Ale proč být hodný k někomu, kdo lidem ­evidentně ubližoval. I vaší rodině bylo ­ublíženo. Vám to nevadí?

Vadí! Taky jsem se cítil ublížený, taky mě spousta věcí z minulosti trápila, prošel jsem si jistým druhem vnitřního pekla. Nebyla to legrace. Byli jsme v disentu na jednu stranu zakonspirovaní, na druhou stranu jsme potřebovali být vidět. Byla to kvadratura kruhu. Riskovali jsme postihy pro naše rodiny. Můj estébácký referent po revoluci řekl, že si myslel, že bych špatně snášel vězení, a že kdyby chtěli, tak mě ke spolupráci přiměli.

To by dokázali?

Myslím si, že ne. Byl jsem přesvědčený, že bych vydržel i mučení. Ale nesnášel jsem ty situace lehce. Naopak. Co jsem měl po revoluci dělat? Měl jsem volat po pomstě? Neudělal jsem to, moje představa byla, že svobodná společnost si sama zvolí svoji cestu. To se stalo a ta cesta byla správná.

A trvá?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!