Asi ten příběh znáte: americká biochemička Jennifer Doudnaová objevila se svým týmem téměř zázračný nástroj na modifikaci DNA, takzvané genetické nůžky, CRISPR. Spolu s francouzskou vědkyní Emmanuelle Charpentierovou za tento převratný vynález získala v roce 2020 nobelovku. Méně už se ví, že nejbližším spolupracovníkem Doudnaové na americké univerzitě UC Berkeley byl v té době biochemik Martin Jínek (42), rodák z Třince, profesor na univerzitě v Curychu a také autor předmluvy k českému vydání obsáhlé a čtivé biografie Jennifer Doudnaové Prolomený kód života od Waltera Isaacsona.
Když jste odcházel z rodného Třince na studijní pobyt do Velké Británie, věděl jste, že už tam na studia zůstanete?
Nevěděl, bylo to jen roční stipendium. Program, kterého jsem se účastnil, byl postaven na tom, že se stipendisté vrátí po roce zpátky do své domovské země, v mém případě na gymnázium.
Proč si vás na britské střední škole nechali?
Asi jsem se jim líbil, měl jsem velice dobré studijní výsledky. Soukromé školy tak trošku soutěží mezi sebou, každoročně tam zveřejňují žebříčky výsledků jejich A-levels, tedy maturit – asi si tamní profesoři spočítali, že jim vylepším statistiku. Nabídli mi zůstat ještě druhý rok, udělat si maturitu a zkusit se přihlásit na univerzitu.
A vy jste pak dostal stipendium na Cambridge.
Zajímavé bylo, že ani na střední, ani na Cambridgi se nešlo tolik do hloubky jako na českých školách. Jde tam spíš o to, že člověk musí neustále přemýšlet. Je veden k tomu, aby problémy, které se ve škole probírají, analyzoval. Zatímco v Česku jsou školy stále ještě o systematických znalostech a učení různých pouček a dat, v Anglii se musí kriticky myslet, vědět, jak a kde si najít informace, jak je dál zpracovat. A o tom všem musí student psát – což je v českém prostředí nemyslitelná věc. Zkuste v české škole vypracovat esej dejme tomu v biologii! A to jsme na Cambridgi dělali každý týden za domácí úkol: zpracovat téma, shrnout je, napsat o něm něco, co by mělo hlavu a patu. Člověk se tím naučí myslet.
Biochemie byla vaše teenagerovská, nebo už dětská touha?
Ten zájem se plně rozvinul až na britské střední škole, i když přírodní vědy mě bavily už na základce. Dělal jsem různé olympiády, napřed biologickou, potom hlavně matematiku a chemii. Zároveň jsem se učil jazyky, ještě za hlubokého komunismu chodil na angličtinu k nám do kulturního domu v Třinci. Známí mých rodičů si ťukali na čelo, proč mě nutí do angličtiny a němčiny, ale pak se to všechno zúročilo; bylo mi šestnáct a měl jsem angličtinu na vysokoškolské úrovni. Nevím, jestli by se to dalo nazvat návratnou investicí, ale myslím, že jsou teď rodiče na mě pyšní – a já jsem jim vděčný.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
