Krymská válka přepsala mapu Evropy a předznamenala podobu budoucích světových válek
Před 170 lety skončila Krymská válka. Důvody jejího rozpoutání, průběh i dohra v mnohém předznamenaly budoucí dění v Evropě a na Blízkém východě. Konflikt mezi Ruskem, Osmanskou říší a zbytkem Evropy byl také předělem mezi klasickým způsobem vedení válek a moderními ozbrojenými konflikty, kde hraje hlavní roli technika, logistika, a v neposlední řadě i zdravotnictví.
V období po devastujících napoleonských válkách se žádná z Evropských mocností nechtěla vystavovat riziku dalšího krvavého konfliktu. Z jednání na Vídeňském kongrese v roce 1814 se proto zrodil takzvaný „Koncert velmocí“. Jak přezdívka napovídala, nové evropské vztahy nebyly založeny na hrozbě vojenskou silou, ale na souhře mezinárodních smluv, psaných i nepsaných diplomatických dohod. V dobách, kdy slovo politiků mělo svou váhu, tento na první pohled trochu zvláštní sytém fungoval. Udržel Evropu v relativním míru po většinu 19. století a dokázal bez větších vojenských akcí přečkat i složité období revolučního roku 1848. Nevýhodou křehkého systému bylo, že vždy závisel na ochotě jeho účastníků ustupovat ze svých požadavků a pracovat na vzájemném konsenzu. Stačil jeden slabý bod a celý pečlivě budovaný systém se zhroutil do krvavé války.
Nemocný muž Evropy
Slabým bodem se ukázala být Osmanská říše. V polovině 19. století se kdysi mocné impérium potýkalo s vnitřními i vnějšími problémy a vysloužilo si hanlivé přízvisko „Nemocný muž Evropy". V mocenských kruzích ho šířil především ruský car Mikuláš I.. Jeho země sice nepotřebovala reformy o nic méně než Osmanské državy. Nikolaj ale namísto modernizace ruského venkova toužil po budování armády a rozšiřování impéria. Ve slábnoucím vlivu Istanbulu viděl příležitost, jak z Osmanské říše vytvořit protektorát, proniknout na Střední východ, Balkán a otevřít si přes Bospor a Dardanely cestu do Středozemního moře.
Ruský nátlak na osmanského sultána začal stížnostmi na jeho rozhodnutí svěřit správu jeruzalémských křesťanských chrámů Francii. Tradičně byla tato funkce přidělována pravoslavným Rusům a car prohlásil opomenutí za otevřený útok na pravoslavné křesťanstvo. Rétoriku pak vystupňoval tvrzením, že pravoslavní křesťané jsou na Turky ovládaném Balkáně šikanováni a Rusko pokládá za svou povinnost své souvěrce bránit. Diplomatická roztržka se rychle vyostřovala. Ukázalo se však, že postavení Ruska v evropské mocenské struktuře není úplně jisté. Tradiční spojenec – Rakousko – si zachovávalo opatrnou neutralitu. Francie a Británie sledovaly Mikulášovy imperiální ambice se znepokojením, a otevřeně se proto postavily na stranu sultána. Car se však nenechal odradit. V červnu 1853 prohlásil, že vyčerpal všechny mírové prostředky, a považuje za nutné vyslat své jednotky do Dunajského knížectví.
Invaze a první bitvy
Dunajské knížectví na území Moldávie a Valašska (dnešní Rumunsko) bylo víceméně autonomní oblastí. Formálně ale náleželo Osmanské říši a invaze byla ze strany Rusů otevřenou provokací. Car pochopitelně počítal s tím, že jeho tah vyvolá reakci ostatních evropských mocností. Ukázalo se však, že její intenzitu podcenil. Rakousko sice zachovalo neutralitu, ke společným hranicím ale přesunulo vojenské jednotky, což bylo do té doby mezi spřátelenými mocnostmi takřka nemyslitelné. Reakce Francie a Británie byla ostřejší. Obě velmoci vnímaly Ruskou invazi jako počátek operace, jejíž pravý cíl spočívá v ovládnutí strategického vstupu do Středomoří. Popudilo to především Brity, jejichž impérium bylo postavené na námořní převaze. Volný přístup ruských lodí do Středomoří by znamenal možné ohrožení jejich tras obchodních skrz Suezský průplav do Rudého moře a dál ke klenotu britského impéria – Indii. Lord admirál James Graham proto prohlásil, že pokus o ovládnutí Bosporu a Dardanel je Rubikonem, který Rusové nesmí překročit. Původní náboženské motivy roztržky ztratily v rychlé eskalaci na významu. Narychlo svolaný kongres do Vídně nepřinesl uspokojivé řešení. Diplomatické snahy selhaly a evropské mocnosti se vydaly do války.
Krymská válka začala již okupací Dunajských knížectví v létě 1853. Formálně vyhlásila Osmanská říše Rusku válku v říjnu, kdy došlo k prvním bitvám. Ty z počátku vyznívaly příznivěji pro lépe organizované a střelecky zdatnější Turky. Rusko ale zasadilo nepříteli drtivý úder na moři, kdy jejich Černomořská flotila zničila turecké loďstvo v bitvě u Sinopu. Vítězství ale zároveň znamenalo, že se do války oficiálně zapojila Británie a Francie. Flotily obou námořních velmocí nejprve připluly s odůvodněním, že budou bránit středomořské obchodní trasy. Zároveň ale poslaly Rusku ultimátum žádající zastavení bojů. Rusko odmítlo, a v březnu 1854 mu proto Británie a Francie vyhlásily válku.
Ústup na Krym
Ruské dřevěné plachetnice neměly proti parou poháněným obrněncům nejmenší šanci. Boje na moři byly brzy u konce a přesunuly se na Balkán. Tady se car dopustil další chyby, když své jednotky shromáždil na území náležící formálně Habsburské monarchii. Císař Franc Josef svého bývalého spojence nejenže nepodržel, ale přiklonil se k jeho protivníkům. Když se k alianci přidalo i Prusko a Sardinie (ani Německo ani Itálie ještě nebyly jednotné státy), zůstalo Rusko v konfliktu osamocené a bylo donuceno ustupovat až na poloostrov Krym.
Ani ve zdánlivě bezvýchodné situaci se Rusové nehodlali vzdát. Jejich armáda čítala skoro milion mužů a bojovala de facto na vlastním území, zatímco její nepřátelé museli vojsko zásobovat dlouhými mořskými trasami. Blížila se také zima. Carští vojevůdci si byli jisti, že si evropští generálové dobře pamatují lekci z Napoleonova tažení, a k invazi na Krym se odváží až na jaře. Francie a Británie ale nebyly na rozdíl od Ruska stejné země, jako za dob Napoleona. Do bojů vytáhly s podporou všech vynálezů a technologií, které jim poskytla vrcholící technická a průmyslová revoluce. V září 1854 u Krymu přistála armáda 400 lodí a na poloostrov se z nich vylodilo 60 tisíc Britů a Francouzů vyzbrojených dalekonosnými děly a přesnými moderními mušketami. Po několika krvavých bitvách se Rusové stáhli do opevněného Sevastopolu. Jejich protivníci se usadili v zákopech a začala dlouhá obléhací válka.
První (skoro) moderní válka
Děla a muškety nebyly jedinou moderní vymožeností, která se v Krymské válce objevila. Konflikt v mnohých ohledech předjímal způsob, jakým probíhaly budoucí války. Na moři se objevila torpéda a výbušné dělové náboje. Dalekonosné zbraně znemožnily vést bitvy hromadným útokem kavalérie a donutily vojáky hledat úkryt v zákopech. Nehybné linie vynesly do popředí důležitosti komunikaci a logistiku. Na Krymu se poprvé vojevůdci dorozumívali telegrafy a zásobování zajišťovaly vlaky a parníky. Stratégové také začali koketovat s myšlenkou zbraní hromadného ničení. Britský chemik s nepatřičným jménem Lyon Playfair (Hrejfér) navrhl bombardovat opevněný Sevastopol náboji s jedovatými plyny. Jeho iniciativa byla generalitou odmítnuta. Tehdy se ještě neshodovala s džentlmenským pojetím války.
Na bitevních polích a v zákopech byla válka vše, jen ne džentlmenská. Jedním z dalších prvenství Krymské války byla přítomnost profesionálních novinářů, kteří mohli pomocí telegrafů informovat o dění na frontě takřka v přímém přenosu. Hrůzy bojů a zázemí popisovala ve zprávách a reportážích řada budoucích osobností – mimo jiné Karel Marx nebo Lev Nikolajevič Tolstoj, který sloužil přímo v Sevastopolu. Nejvlivnějším reportérem byl ale William Howard Russell z britského deníku The Times. První opravdový „válečný zpravodaj“ byl přímým svědkem bitev i života v zákopech. Jeho reportáže byly tak nemilosrdné, že v Británii vážně podlomily image armády, a vedly dokonce k pádu vlády.
Dáma s lampou
Největší pobouření v Anglii vyvolaly Russellovy reportáže z vojenských nemocnic. Podmínky v zimních zákopech byly samy o sobě strašné, péče o zraněné však byla přímo katastrofální. V nemocnicích leželi nazí promrzlí vojáci na holé podlaze mezi hmyzem a krysami. Neměli k dispozici záchody ani tekoucí vodu, jedli jednou denně holýma rukama a o udržování hygieny se tehdy ještě nikdo ani nesnažil. Odhaduje se, že až 80 % všech padlých v Krymské válce nezabily kulky, ale infekce, epidemie cholery, úplavice a tyfu. V reakci na obecné pohoršení vyslal ministr války Sidney Herbert na Krym zdravotnické jednotky Florence Nightingaleové – vedoucí londýnského Ústavu pro péči o nemocné šlechtičny. Díky jejímu úsilí a zavádění tehdy revolučních hygienických a ošetřovacích standardů se během půl roku snížila úmrtnost raněných vojáků z 60 % na neuvěřitelná 2 %.
Florence Nightingaleová, přezdívaná vojáky „Dáma s lampou“ byla skutečnou hrdinkou krvavé Krymské války. Vítězem pak byla logistika. V zaostalém nevolnickém Rusku neexistovalo mezi Moskvou a Krymem železniční spojení, a po blokádě Černého moře musel být obležený Sevastopol zásobovaný koňskými spřeženími. Ty putovaly na místo i tři měsíce, během kterých samy většinu nákladu spotřebovaly. Rychlé parníky oproti tomu ke Krymu po moři dorazily za pouhé tři týdny, a jejich přítomnost navíc odřízla Rusko od možnosti exportovat po moři obilí. Válku proto car financoval z půjček, a brzy mu začal hrozit bankrot.
Porážka, nebo zlatý moment historie?
Rusové bránili Sevastopol až do února 1856, kdy již část města padla do rukou Francouzů a Britů. Car Mikuláš I. byl tehdy již po smrti a jeho nástupce Alexandr II. byl nakloněnější k mírovému řešení. V únoru byly boje zastaveny a 30. března 1856 byla v Paříži podepsána mírová smlouva. Konflikt, který si vyžádal podle některých odhadů až milion obětí, do velké míry přepsal mapu Evropy. Rozpadl se dlouhý svazek Ruska a Rakouska, Habsburkové se stali závislí na západních velmocích a vstoupili do státního svazku s Maďarskem. Mocenské posuny daly vzniknout Rumunsku, vedly ke sjednocení Itálie a Německa. Krym, kde spočívají těla statisíců obránců, se stal pro Rusy symbolem národní hrdosti, podobně jako pevnost Alamo pro Američany. Porážka přiměla cara k rozhodnutí zrušit v zemi nevolnictví a spustit program modernizačních reforem. Před svými poddanými proto prohranou válku označil na „zlatý moment“ ruské historie a za počátek éry vzniku budoucí světové velmoci.
