nahoru

Málokdo si uvědomuje, že výdaje státu za pět let narostly skoro o polovinu, říká Mojmír Hampl

Jana Bendová 8. prosince 2021 • 14:00
Málokdo si uvědomuje, že výdaje státu za pět let narostly skoro o polovinu, říká Mojmír Hampl
foto: Nguyen Phuong Thao

Na počátku pandemie varoval, že léčba následků nesmí být horší než choroba sama. Dnes ekonom Mojmír Hampl (46) říká, že jsme covidovou krizi nejen zalili novými penězi státu na dluh, ale občas jsme dělali přímo kobercové bombardování. A co si myslí o zdražování energií a inflaci, která nám okusuje úspory? Není lepší je vybrat a utratit? A může s tím vším nová, Fialova vláda něco udělat?

Loni na počátku pandemie jste pojmenoval hospodářské následky příměrem věštkyně Jolandy „Velký špatný“. Jsme o půl druhého roku dál. Je to stále Velký špatný?

Spíš „Dlouhý špatný“. Už se to opravdu vleče a pořád nevidíme konec. Představení Sklepáků na Dobešce z jara 2020 se přesouvalo už asi šestkrát a naše lístky pořád doma smutně koukají z ošatky. A znovu visí ve vzduchu hrozba lockdownu. Déjà vu, pořád dokola.

Tehdy jste pro dopad na hospodářství měl tři scénáře: optimistický, pesimistický a katastrofální. Kvůli tomu ­katastrofálnímu jste nemohl spát. Spíte dnes dobře?

Ale jo, to je mé fyziologické plus, nikdy mě nebolí hlava a až na velké výjimky provokativně rychle usínám. Rodina mi závidí. Jen je potřeba si vzpomenout, v jaké situaci vloni ty scénáře vznikaly a co jsem tou katastrofou myslel. Tehdy jsme měli vesměs za to, že covid bude jednorázová záležitost, že se z ní dostaneme, vyřešíme ji a uzavřeme kapitolu. Otázka byla, za jak dlouho. Jak dlouho bude ekonomika vypnutá, jak dlouho budou zavřené školy a tak. A s těmi horizonty návratu k normálu jsme si mohli číselně hrát.

V tom jsme se asi mýlili, že?

No právě. Z jednorázového velkého problému s jednorázovými velkými dopady se stal postupně problém chronický s řadou netušených malých a středních dopadů, které se pořád vracejí. Mé scénáře vlastně počítaly s různými dobami nenormality a pak návratem do normálu. Ale my mezitím z některých nenormalit udělali úplně nový normál. Třeba nošením roušek v hromadné dopravě. Přistihl jsem se, že v autobuse nasazuju roušku úplně instinktivně, přitom bych rád zase žil život úplně bez ní. Navíc se mnohé mění i ve světě. Lidé zažívají šok z globalizace, často poprvé vidí, jak jsou na sobě jednotlivé ekonomiky závislé, jak jsme propojení a jak lockdown na jedné straně světa omezuje výrobu ve fabrice třeba u nás. Jednoduchá a nesprávná reakce by byla úplně vše „lokalizovat“ a tak nějak si vše do šroubku dělat doma. Zní to lákavě, ale je to jen návod na dlouhodobé chudnutí. Zejména pro malou otevřenou ekonomiku našeho typu. Ale je fakt, že nejlepší časy globalizace jsou asi s covidem a americko-čínským napětím za námi.

Restrikce státu jste tehdy považoval za přehnané, zbytečně škrtící ekonomiku i život. Nezměnil jste od té doby svůj příkrý názor, když vidíte, jak covid řádí dál s neztenčenou intenzitou a na kontě má přes 32 tisíc úmrtí?

Najděte mi někoho, kdo za poslední rok a půl v otázce covidu aspoň trochu neupravil svůj názor. Nejvíc jej často měnili ti nejkovanější odborníci. Za tím hlavním si proto stojím. My jsme tehdy s ekonomem Zdeňkem Tůmou vůbec poprvé otevřeli debatu o viditelných i skrytých nákladech boje s covidem, která v době společenské paniky naprosto neexistovala. Říkali jsme, že léčba nesmí být horší než choroba sama. A bylo to správně. Upozornili jsme, že nemáme nekonečné zdroje na boj s jedinou chorobou, a ostatní choroby (ani nutnost mít na jejich léčení peníze) nepřestanou existovat tím, že je v mediálním prostoru vytlačí a zastíní nemoc jediná. Na tom nemám doteď co měnit.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.