V kině má čtyři filmy, v kapse kaskadérský glejt a v hlavě sen o roli akční bojovnice. A kdyby náhodou nepřicházela, napíše si ji prý sama. Martina Babišová (28), herečka s cenami z New Yorku a Toronta, protagonistka filmů Minuta věčnosti, Spící město, Muž se zaječíma ušima a Shoky & Morthy: Poslední velká akce a jinak také vystudovaná novinářka, grafička a nadšená cestovatelka, má totiž krom jiného šuplík plný vlastních scénářů.
Na rozhovor dorazila se skejtem v podpaží a chutí na colu. „Colu? U nás?!“ Číšnice z hipsterského holešovického podniku pohoršeně protočila panenky a donesla jí brčálově zelenou bioalternativu. Pobavená herečka pak dala k dobru historku, kterak na (hipsterských) Vinohradech podobně zoufale sháněla obyčejnou koblihu. „Chápejte, Babišová: to prostě nemohl být donut,“ smála se vtípku, jejž si sama vymyslela pro znělku k právě probíhajícímu brněnskému festivalu Serial Killer. Záběr, v němž s pusou od marmelády huhlá pozdrav Čau, lidi!, nakonec neprošel, snad kvůli sponzorům, kteří se její koblihové metafory lekli.
„Já si z toho ráda dělám srandu. Tím víc, čím častěji se lidi ptají, jak to vlastně s tím Babišem mám.“
To bych taky ráda věděla. Myslíte, že pan premiér tuší, že existuje herečka, která se jmenuje jako on? Ty věčné dotazy na spřízněnost s premiérem musejí být otravné.
Teď už se spíš bavím. Kolikrát si místo odpovědi vybájím vlastní příběh a nechám ho žít. Nedávno mi nabízeli roli a vzápětí se omluvili, že se mě musí zeptat na rodinné poměry, protože „to víte, investoři“. Netrápím se tím. Jak mě naučil můj expřítel, Ir, který se jmenoval Prostitutka, slabost je dobré proměnit v jedinečnost.
Prý píšete scénáře k seriálům. Jak jste se k tomu dostala?
Jako malá jsem si strašně přála kameru, což se mi asi ve dvanácti splnilo. S kamarády jsme pak chodili psát scénáře do „mekáče“ a točili podle nich filmy, které jsem režírovala a hrála v nich.
O čem byly?
Tou dobou jsem zbožňovala Scary Movie, takže šlo většinou o jakési hororo-komedie. Už si nevzpomínám, jestli byly vtipné, strašidelné určitě ne, ale bavili jsme se u nich dost. Krom toho jsem vyhrála i nějakou literární cenu, pořádal ji olympijský výbor a učitelka do ní přihlásila mou povídku o tatínkovi. Později jsem vystudovala žurnalistiku, hodně cestovala a psala o tom články.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
