Absolvoval dálkové trasy po Balkáně, slavnou stezku GR 20 na Korsice, extrémně těžký The Great Divide Trail v kanadských Skalnatých horách. Chodil po Nepálu i jinde… Až ho napadlo, že i jeho rodná zem by měla mít vlastní trek, unikátní turistickou cestu. Společně s kamarády a Klubem českých turistů tak dobrodruh Martin Úbl (37) vytyčil dvě tisícikilometrové Stezky Českem. Stačí si jen vybrat, jestli letos v létě vyrazit na prázdnější a lehčí jižní, nebo atraktivnější, ale navštěvovanější severní. Velkým zážitkem jsou obě!
Prošel jste řadu světových turistických cest, o svých zážitcích také přednášíte. Jak vás napadla Stezka Českem?
Dost často za mnou po skončení besed chodí lidé a říkají: „Taky bychom chtěli vyrazit na nějakou takovou stezku, ale nemusela by být tak extrémní. Nemáte nějaký tip, jak začít?“ A protože v Česku nebyla trasa, na kterou bych je mohl odkázat, začal jsem těmto zájemcům vymýšlet dvoudenní i třídenní výlety po Šumavě. Když jsem pak šel jeden kanadský trek, jak se těmto stezkám říká anglicky, napadlo mě při něm, že je vlastně obrovská škoda, že Česko nemá svou stezku ve stylu třeba slavného Pacific Trailu. Tedy s itinerářem, lidmi, kteří vám poradí a pomůžou, s podklady a vším, co k tomu patří. Vždyť značení máme výborné, hory taky, a lidi po nich navíc chodí rádi: jsou tu ideální kopce pro začínající turisty. Výhodou České republiky pak je, že máme téměř odkudkoli blízko do civilizace, není to jako v Kanadě nebo USA, kde na trailu i několik týdnů nepotkáte živou duši. Takže jsem si nakonec řekl, že pokud do mého návratu z Kanady do Česka nedá nikdo takovou stezku dohromady, pustíme se do ní my.
Jak se plánuje Stezka Českem?
Začíná se vždy trasováním z domova. Člověk si řekne, odkud, kudy a kam by chtěl šlapat. My se nakonec rozhodli pro dvě trasy, severní a jižní. Jižní má menší převýšení, zejména pod Brnem je krajina rovnější, ideální pro starší turisty, úplné začátečníky nebo rodiny s dětmi. Východní část jižní cesty je navíc krásná, třísetkilometrová procházka přes Novohradské hory, Českou Kanadu, Podyjí a Šumavu. Pro většinu zkušených cestovatelů je ovšem atraktivnější severní stezka, která vede přes Krušné hory, Jizerky, Krkonoše či Beskydy… Každá z nich má něco do sebe. Říkám to z vlastní zkušenosti, protože jedna věc je cestu vyprojektovat na mapě, druhá si ji osobně projít. Teprve pak člověk objeví, že v tom a tom místě trasa nedává smysl, takže se různě vrací a hledá jiné varianty. Odhadem jsme kvůli tisícikilometrové stezce nachodili dva tisíce kilometrů.
Co všechno se z mapy vyčíst nedá?
Studánka může být dávno vyschlá, vyznačená restaurace už několik let nefunguje. Tamhle zas naopak stojí nová rozhledna nebo jiná atrakce. Vše jsme tedy ověřili a vyznačili do plánku naší trasy. Nicméně ani tak se s kamarády nepovažujeme za jediné autority tohoto projektu. Ten je naopak postaven na komunitní bázi – od lidí pro lidi. I když jsme třeba Jizerky přešli minimálně desetkrát, stejně v nich žije chlapík, který je zná jako svoje boty, a je jen logické, aby právě on naši trasu doplňoval aktuálními postřehy: „Tamhle spadla lávka, obejděte to tudy!“ Strašně důležitá pro nás byla spolupráce s Klubem českých turistů, který považujeme za garanta projektu. Spolupracovali jsme i s iniciativami Nejsem prase nebo s aplikací Záchranka. Tím vším se snažíme směřovat k udržitelnému turismu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
