nahoru

Marcel Lesník „Woodman“: V jediný den mu vypnuli hotel, hospodu, catering, produkci, kapelu a pivovar

Jan Král 16. června 2021 • 06:00
Marcel Lesník „Woodman“: V jediný den mu vypnuli hotel, hospodu, catering, produkci, kapelu a pivovar
foto: Martin Straka

Červenec 2019, desátá večerní. Šapitó Reflexu na festivalu Colours of Ostrava. Na malinkém pódiu řádí Rock’n’Roll Band Marcela Woodmana v čele s jeho frontmanem Marcelem Lesníkem (55), který je nucen rozvášněnému publiku přidávat dávku klasického rock and rollu téměř do půlnoci. Dohodli jsme se, že s tímto nepřehlédnutelným renesančním člověkem spácháme nějakou společnou veselou akci k 30 letům jeho kapely i Reflexu, což je výročí, jež se kryje téměř na den. Jenže proběhlo loni, v době nejtemnějšího covidového lockdownu.

Od loňského března byl jeho slavný podnik Rock and Roll Garage Club v Martinově na samém okraji Ostravy zavřený, kapela zatím nevystupuje, obchody se teprve pomalu rozbíhají. Lídr bandu Woodman, vystupující na pódiích zásadně v károvaných a lesklých sakách a těch nejšpičatějších botách z celého okresu, míval před nástupem covidu úplně jiný životní rytmus.

Zkusme vypočítat alespoň část tvých minulých i současných profesí: zpěvák, bubeník, horník, restauratér, hoteliér, truhlář, konferenciér, stavař, politik, tanečník, pivovarník… Je to všechno?

Přesně, jak říkáš. A já zase říkám spolu s Nerudou, že vším, čím jsem byl, jsem byl rád. To je moc trefná věta. Jestli mám začít svou první, hornickou kariérou, tak jednak jsem se díky ní vyhnul za bolševika vojně a za druhé jsem hned poznal nejtvrdší stranu mince. Na ostravské šachtě Jan Šverma, kde jsem fáral, jsem se potkal se spoustou zajímavých lidí, kteří tam byli v podstatě stejně jako já z donucení. Církevní hodnostáři, doktoři, jehovisti, adventisti, ti všichni se schovávali před bolševikem na šachtě v díře. Šachta mi dala fakt hodně. Naučil jsem se díky ní jednu zásadní věc, kterou používám dodnes: rychle všechno vyřídit. Prostě hned někomu řekneš, že je cyp, a vše je vyřešeno. Šachta mě prostě naučila přímému jednání. Další věc, kterou jsem se naučil, bylo neznat slovo nejde. Jak někdo řekl, že něco nejde, už ji měl. Nejde? Neexistuje! To byla má první pracovní životní etapa. Fajne to bylo.

Sedíme spolu v Garáži, která je zároveň hospodou, hotelem, nahrávacím studiem i hudebním klubem, kde vystupovaly světové i domácí hvězdy. Před patnácti lety jsi klub na konečné tramvaje číslo 4 dával dohromady z trosek někdejšího socialistického Masokombinátu Martinov.

Jo masokombinát, kde mu je dneska konec? Martinovský masokombinát vytunelovali po revoluci celkem třikrát, a když už byl vytunelovaný úplně, nabídli mi prázdný komunistický barák, který to jako jediný všechno přežil. Léta jsme tady s Rock’n’Roll Bandem pořádali pravidelné plesy. Říkal jsem si, že nenechám barák spadnout, a když jsem ho v roce 2005 kupoval, předpokládal jsem, že ho využijeme tak ze čtyřiceti procent, že zbytek už nějak pronajmu. Opak se stal pravdou. V té době jsem podnikal ve stavebnictví a truhlařině a Garáž jsem chtěl mít jako koníčka. Najednou se všechno celé překulilo. Přišla krize a ze stavebnictví jsem v pravý čas vycouval. A udělal jsem dobře. Postavili jsme tady pivovar, hotel, studio a vše dali pod jednu střechu. To byl cíl. Jako muzikant sám vím, jak je příjemné, když večer dohraješ a jen přejdeš v papučkách ze šatny do hotelu. Vypiješ si a jdeš klidně spát do druhého dne do 11 hodin. Nic krásnějšího na světě snad není. A přesně tak to tady mají muzikanti zařízené. Kapely k nám jezdí proto, že v Garáži mají vynikající zázemí.

Spíš bych řekl, že měly. Vždyť právě hovoříš o minulosti. Před rokem a čtvrt všechno skončilo. Nenudíš se od března 2020?

Přiznám se, že první dva měsíce jsem jenom čuměl do blba z šoku, co se to vlastně děje. Pak jsem si řekl, že nemůžu pořád jen tak sedět. S Rock’n’Roll Bandem jsme začali nahrávat nové písničky, pravidelně zkoušíme a zatím si hrajeme pro sebe. Pospolitost zůstala, to je důležité. A pustil jsem se do developerského podnikání, za­č­­neme s dvěma společníky stavět nedaleko v Porubě byty. Na starý dům přihodíme tři patra a trochu to rozjedeme. Vracím se částečně ke stavařině. Co jiného mi zbývá? Nemůžu jen čekat, až mi vrchnost milostivě povolí udělat koncerty.

Takže Garáž, celým jménem Rock and Roll Garage Club Ostrava, jsi zakonzervoval.

No, jeli jsme přes výdejové okýnko, ale to jenom kvůli tomu, ať to tu celé nezreziví. Personál jsme museli propustit. Šlo celkem o 20 lidí. Část jich teď lakuje blatníky někde v Hyundaii v Nošovicích. Pracovat nám loni v březnu zakázali, ale lidi nám zůstali na krku. Opravdu super... Teď jsme ve stavu, kdy je to čistě na rodině, hlavně dceři Terezce, která podnik vede. Dnes jsem si skoro jistý, že vše, co se teď děje, je cílený a řízený globální proces. Můžou tomu říkat konspirace, to je jejich oblíbené slůvko, ale vše jde podle těchto takzvaných teorií. Napadlo by tě před rokem, že do hospody půjdeš jen s testem a respirátorem?

 

Poprvé jsme se spolu viděli hluboko v 80. letech v hospodě U mámy v Pustkovci. Šlo o jedno z míst v Ostravě, kde se dala přežít normalizace. Ty jsi tam sedával a pil řídkou desítku s klukama, z nichž mnozí později hráli v tvém bandu. Byl jsi tehdy běžným horníkem, co odešel z Vysoké školy báňské. Dokázal sis představit, že už brzy bude vše jinak a ty se spolu s ostatními prokopeš z té šachty až na pódia a třeba až k vlastnímu hotelu?

Takovou cestu jsem vůbec neviděl. Světlo na konci tunelu bylo daleko. Z tehdejší partičky se scházím se spoustou lidí dodnes. Vztahy zůstaly. A navíc, spousta lidí se později ve svobodném světě uplatnila. Je jistě dobrou zprávou, že u Mámy nesedávali jenom tlučhubové. Byli to normální lidi, kteří se po revoluci chytli. Vybudovali firmy, viděli kus světa. Živí se sami.

Hospoda U mámy není významná jenom tím, že jsme se tam poznali, mnohem významnější místo v dějinách jí přisuzuje fakt, že v jejích zdech měl ­Rock’n’Roll Band Marcela Woodmana úplně první koncert v ­historii.

Stalo se to přesně 10. března 1990. A představ si, že teď vše paradoxně zavřeli 13. března 2020. Takže přesně třicet let a tři dny od chvíle, co jsme hráli poprvé. Výročí ­Rock’n’Roll Bandu jsme ještě naštěstí stihli v Garáži oslavit. Jako host s námi hráli skvělí Melody Makers a Ondřej Havelka, moji velcí miláčci. A za tři dny nastal všemu konec. To je hodně symbolické.

Ve zbytku rozhovoru se dočtete:

  • Je horničina taková dřina?
  • A jak se horníci ve filmu a divadle podobají těm skutečným?
  • Co s Marcelem Lesníkem udělala politika?

 

 

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku