Antropolog Martin Soukup (43) zkoumá vývoj obyvatelstva na Nové Guineji. „Některé tamní kultury během dvou tří generací udělaly skok z ,doby kamenné‘ do kyberprostoru,“ říká. Ve vesnici Yawan, kterou před ním žádný antropolog nenavštívil, zažil náboženské usmíření, fotbalová utkání i zavedení mobilního signálu.
O Nové Guineji se zpravidla hovoří v souvislosti s dřívějšími kanibalskými praktikami tamních obyvatel. Asi to nebude jen ošklivá pomluva, ale není to zveličené?
V roce 1912 tehdejší guvernér Teritoria Papua, John Plunkett Murray, ve své knize Papua dnes doslova nazval Papuánce „malými zuřivými kanibaly“. Tvrzení, že ostrov obývají samí kanibalové, bylo však přehnané, ačkoli se tam kanibalismus vyskytoval. To už je ovšem minulost.
Na výstavě Lovci lebek v Náprstkově muzeu, jejímž jste byl autorem, byl jeden tematický exponát – lebka – starý jen šedesát let…
V současné době by byl kanibalismus vnímán jako kriminální čin. Spravedlnost ale místní někdy berou do svých rukou. Před dvěma lety mi předák v nungonské vesnici vysvětlil, jak si ochrání svou sklizeň. Svůj výklad ukončil slovy: „Nebyl by poslední, koho jsem skolil šípem.“
Proč ke kanibalismu vůbec docházelo?
Především je třeba říci, že jej praktikovaly pouze některé skupiny na ostrově. Důvody byly různé – rituální, kulinářské nebo funerální. Kmen Fore zesnulému tímto způsobem pomáhal dostat se do říše předků. Připravila se smuteční hostina… Maso a mozek směly jíst pouze ženy coby nositelky života. Přes jejich zažívací trakt měl zesnulý zamířit na onen svět. O jídlo se ženy mohly dělit s dětmi. Koloniální úředníci a misionáři se snažili tuto praktiku vymýtit. Skupinu Fore zákazem pojídat zesnulé de facto zachránili, mezi členy kmene se totiž rozšířila varianta Creutzfeldt-Jakobovy nemoci. Asmaté, kteří podle všeho v roce 1961 usmrtili Michaela Rockefellera, i kmen Marind-Anim zase spojovali kanibalismus s lovem hlav a obřadem vstupu do dospělosti. Šestnáctiletí mladíci, kteří byli přijímáni mezi muže, obdrželi jméno zabitého, jehož síla do nich přešla. Jeho mozek pak smíchali se ságovou moukou a pozřeli, o zbytek těla se podělili. Adzerové připravovali jako pokrm ruce a nohy, kmen na břehu řeky Strickland zásadně dolní končetiny nekonzumoval, pojídal výhradně horní část trupu, Keraki preferovali oční bulvy, kmen u řeky Sepik vařil hlavy se zarděnicí pestrou…
Misionáře to však neodradilo…
Jeden z prvních misionářů, James Chalmers, působil na Nové Guineji dvacet let. Osudnou se mu stala cesta na ostrov Goaribari v Papuánském zálivu. V dubnu 1901 byl zabit a sněden.
Jak nahlížejí současní obyvatelé Nové Guineje na zvyklosti svých předků?
Je to pro ně pochopitelně dost citlivé téma. Některé tamní kultury během dvou tří generací udělaly skok z „doby kamenné“ do kyberprostoru. Nenosí penisová pouzdra a sukně z trávy, ale kalhoty a šaty z látky. Místo mušličkami začali platit penězi, používají sociální sítě.
Evropským kolonizátorům trvalo několik desítek let, než dokázali ostrov zmapovat.
Vnitrozemí dlouho zůstávalo nepoznané a mimo kontrolu koloniálních sil. Terén je zde velmi členitý a rozmanitý – deštné pralesy, vysoké hory, divoké řeky, porosty mangrovníků, mezi jejichž kořeny proniká příliv i desítky kilometrů do vnitrozemí. Australský dobrodruh George Ernest Morrison i belgický novinář a cestovatel William Armit se v roce 1883 rozhodli překonat pěšky ostrov z jednoho pobřeží na druhé v jeho nejužší části na jihovýchodě. Soutěžili, komu se to povede dřív.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Kdy byl Martin Soukup na Papui-Nové Guineji naposledy?
- Proč tam chodil Martin Soukup nahý?
- Jak se na Papui-Nové Guineji vypořádali s koronavirem
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
