Petr Ostrouchov (48) vystudoval právnickou fakultu a produkci na FAMU. Pozici frontmana kapely Sto zvířat opustil v roce 2006, kdy už měl za sebou první velký úspěch jako autor filmové hudby k Želarům nominovaným na Oscary. Zastupuje zásadní množinu českých prvoligových filmových producentů. Je spoluautorem Zákona o audiovizi. Během posledních patnácti let vypiplal nejprestižnější domácí jazzový label Animal Music, z jehož vrhu vzešla i Řeka Lenky Dusilové, která je považována za favorita Cen Anděl 2020. Ty v loňském roce ovládla rovněž Ostrouchovem produkovaná deska Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám.
Začnu právnickým dotazem: Má majitel Twitteru právo na mazání příspěvků, či dokonce účtů, jako to udělal v případě účtu Donalda Trumpa?
Já bych se bál situace, kdy to zcela ponecháme na jeho volbě! Nevhodný obsah často filtrují stroje podle nefunkčně sestavených slovníků zakázaných slov nebo obrázků. A to může vést i k humorným situacím: vloni jsme vydali album světového hráče na lesní roh Radka Baboráka. Jeho propagace v angličtině byla na Facebooku dost náročná, protože filtrovací automat slovo „horn“ okamžitě zařadil do kategorie pornografie. Arbitrem by podle mě měl být soud. Na druhou stranu – tisková média se o svůj obsah starají a filtrují ho, protože za něj mají zákonem danou odpovědnost. Je to ale manuální práce, kde je prostor pro individuální posouzení. Internet se transformoval do podoby média, kde odpovědnost nikdo nést nechce. Všichni si onu „svobodu internetu“ představují jako svět, kde je dovoleno vše. Ovládání společenských nálad prostřednictvím sociálních sítí už se stalo samozřejmou součástí politických soubojů, dokonce i metodou „válečné“ invaze do cizích států. Doba, kdy lidé přicházejí o zaměstnání a jsou vystaveni celosvětovému ponížení a davovému lynčování kvůli třeba i banálním a sociální sítí přifouknutým záležitostem, je podle mne extrémně nebezpečná. Nepřijatelné společenské chování přece zakazuje zákon a potírat by je měli ti, kdo jsou k tomu určeni: policie, soudci, státní zástupci… ne dav!
Je naším privilegiem, že – na rozdíl od Ameriky – u nás zatím nekosí hvězdy šoubyznysu #MeeToo?
Jistě existuje řada žen, kterým se staly strašné věci, o nichž se dříve třeba styděly nebo bály mluvit, a je bezpochyby v pořádku, že už je to jinak. Určitě existuje spousta chlapů, kteří se chovají vůči ženám urážlivým a neuctivým způsobem. Potud je zcela v pořádku, že se rozjely nějaké procesy. Jenže se s tím svezla i řada přehnaných nebo falešných obvinění a následných hysterických společenských reakcí. Jsou to leckdy smrtící zásahy! Vezměte si takového Woodyho Allena. Já u toho nebyl, ale nějak instinktivně věřím, že je spíše obětí manipulativní kampaně své bývalé partnerky, vždyť v tom obvinění nejsou zajedno ani jeho děti. Žádné jeho obvinění se neprokázalo. Zrod kampaně #MeeToo přinesl prostor pro to, aby se víceméně uzavřená záležitost vrátila do mediálního prostoru, aniž se v ní událo cokoli nového. A herci, kteří s Allenem točili filmy, se od něj najednou distancují, omlouvají se za spolupráci, hystericky vracejí honoráře nebo je posílají na dobročinné účely. To je strašné. Nicméně kdyby to neudělali, svezou se s tím a sami se stanou obětí této hysterie. Takže zcela sobecky volí „menší zlo“. Problém je, že lidé schovaní ve své komfortní zóně za obrazovkou počítače nejsou vystaveni přímé konfrontaci s člověkem, na nějž útočí. Nedávno jsem viděl krásné video: dva psíci na sebe štěkají, každý z jedné strany vrat. Načež se vrata otevřou, psi k sobě popojdou, zmlknou, se zájmem se očuchávají, ale jak se vrata opět zavřou, znovu se rozštěkají. Přesně takhle to funguje. V reálné komunikaci by nezaznělo ani pět procent ze všech těch hnusů, jimiž lidé plní sociální sítě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
