Pohádku O vánoční hvězdě táhnou ženské postavy, zatímco ty mužské zůstávají dost pasivní. Podobně to vypadá i v jiných nových českých pohádkách, třeba v letošní Princezně zakleté v čase. Byl tenhle „emancipační“ motiv ve vašem případě záměrem?
Záměr to úplně nebyl. Jako spoluautor scénáře jsem samozřejmě posiloval ty důležité postavy, což jsou Denička a Proxima, a když jsem pak viděl první střih, sám jsem si říkal, jestli nejsou silné až moc. Prostě to vyplynulo z příběhu, nechtěli jsme se trefovat do nějakých trendů. Mně osobně se líbí, když ženy jsou ženy a muži jsou muži. Ale hlavní hrdinky jsou tu sokyně v lásce, tak prostě musejí být aktivní.
Jak se vám podařilo přesvědčit Terezu Rambu, aby relativně brzy po porodu ztvárnila jednu z hlavních rolí, navíc při zřejmě dost náročném natáčení na Slovensku a na sněhu?
No ukecal jsem ji. Přesvědčil jsem ji, že to dá. Už jsem s několika herečkami po porodu, i když ne takhle čerstvě, točil, tak jsem jí sliboval, že to zvládne. A hlavně se nechala přesvědčit scénářem, který se jí líbil. Taky mi pomohla její maminka a lidé z jejího okolí, kteří se báli, aby se Terezka nestala až moc maminkou na plný úvazek: chtěli, aby si trošku pročistila hlavu a měla nějaké rozptýlení od miminka. Takže Terezka měla miminko s sebou, my jsme jí umožňovali, aby se o něj starala kdykoliv bylo potřeba, a nakonec si to vlastně užila.
Jak jste obsadili postavu princezny Amálky, kterou hraje Leonie Brill?
Leonie je německá herečka z Mnichova, která hraje už od dětství, má spoustu zkušeností a teď takhle vyspěla do princezny. Pohádka vznikla v česko-slovensko-německé koprodukci a německá strana chtěla mít částečně svoje obsazení. Původně jsme chtěli německým hercem obsadit postavu Měsíce, ale pak jsme asi z patnácti hereček nabízených pro roli princezny vybrali právě Leonii, která nám přišla jako nejlepší a myslím, že ten film ozdobila.
Jak jste vybírali lokace? Natáčelo se mimo jiné na zámku Žleby nebo ve skanzenu Zuberec na Slovensku...
V Zuberci jsem chtěl točit už pohádku Dvanáct měsíčků. Protože ale vznikala v ostravské televizi, přesvědčovali mě, ať to udělám ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, že prý tam je sníh vždycky. Jenže nebyl, a proto jsme Dvanáct měsíčků točili tři roky. Když tedy vyplynulo, že O vánoční hvězdě má být zimní pohádka, dal jsem podmínku, že musíme točit právě v Zuberci, což je skanzen pod Západními Tatrami asi sedm set metrů nad mořem. A Žleby jsou krásný zámek, kde už jsem dříve natáčel. Jako vizuální inspiraci jsme si vzali obrazy Josefa Lady a ty chaloupky ze Zuberce i ty malebné Žleby k nim prostě pasovaly.
O vánoční hvězdě tedy původně neměla být zimní pohádka? Jak se to nakonec stalo?
Scenárista Michal Čunderle původně napsal pohádku o spadlé hvězdě, která se odehrávala na Vánoce. Ten příběh byl spíš komornější a o něčem jiném než teď, ale my jsme z něj s dramaturgyní Barbarou Johnsonovou vzali základní situaci a svět hvězd, které na nebi žijí jako postavy s lidskými vlastnostmi. No a k pohádce o hvězdách sníh a Vánoce prostě patří. Proto jsme se rozhodli pro tu ladovskou poetiku. Čímž jsem si na sebe upletl bič, ale nakonec jsme měli štěstí.
Jak to?
Jednak proto, že jsme natáčeli v lednu a únoru a stihli jsme to před nástupem koronaviru. Jinak by ta pohádka letos nevznikla. A navíc jsme měli strašné štěstí s tím sněhem. Ještě když jsme do Zuberce přijížděli, nikde žádný sníh nebyl a já už jsem z toho měl nervy. Ale jak je Zuberec v údolí, sníh se tam držel a vydržel celé natáčení. Až v den, kdy jsme odjížděli, začalo pršet a všechen slezl dolů.
V pohádce O vánoční hvězdě hrají velkou roli triky, zejména při vytváření onoho nebeského světa hvězd. Jak v tomhle ohledu probíhala spolupráce s postprodukčním studiem UPP?
Postprodukce se původně měla dělat v České televizi, ale protože ten svět přerostl naše původní představy, už v ní na to nezbyly kapacity. Já jsem si totiž nejdřív myslel, že nebesa natočíme prostě na zámku v interiéru s trikem propustné podlahy. Ale na zámcích bývají všechny ty obrazy a kusy nábytku, kvůli kterému interiéry působí trochu moc „pozemsky“ a nesmí se s nimi navíc moc hýbat. Naštěstí se lidem v UPP příběh tak líbil, že nám nabídli, že nám ten svět vytvoří v rámci koprodukční spolupráce. U nich je strašně poznat, že dělají světové filmy pro firmy jako Disney, Marvel, Netflix... Nemusíte jim ani říkat, co se má předělávat: oni nám ukázali třeba až dvacátou verzi, se kterou byli sami jakž takž spokojení, a až do té pak naše připomínky bezvýhradně zanesli. Když jsem viděl, jak zpracovali třeba efekt, kdy se hvězdné postavy rozzáří, nebo lety Malého a Velkého vozu, připadal jsem si, jako kdybych pracoval na americkém filmu. A bylo to o to krásnější, že šlo o poetiku české pohádky.
České pohádky jsou považované za národní dědictví. Speciálně ty štědrovečerní bývají mimořádně ostře sledované a diváci na nich často nešetří kritikou. O vánoční hvězdě je vaše už šestá vánoční pohádka pro ČT, tak jste na tlak očekávání asi zvyklý, ale přesto – jak se točí s vědomím, že se na váš film bude automaticky u štědrovečerní večeře dívat přes dva miliony lidí?
Je to výzva, a já mám výzvy rád. Už když jsem točil Snowboarďáky, spousta lidí mi říkala, že teenagerovské komedie u nás nemají tradici, že to nezvládneme a že na to nikdo nepřijde. Ale právě to je motivace zatnout se a pokusit se to udělat co nejlíp. Právě vědomí, že nade mnou visí ty víc než dva miliony diváků, kteří nechtějí mít vánoční pohádku zkaženou, mě a moje spolupracovníky nutí vyždímat ze sebe maximum a udělat to prostě jak nejlíp dovedeme.
