Mluví nádhernou angličtinou, což má jako dlouholetý člen Shakespearovské královské společnosti v popisu práce; hrál snad všechny velké shakespearovské role. Objevil se i v hlavních rolích her Harolda Pintera a svého milovaného Arthura Millera. Zazářil jako George v Albeeho klasice Kdo se bojí Virginie Woolfové?, nezapomenutelný byl v komediích Oscara Wildea, v roce 2000 hrál na Broadwayi Salieriho v Shafferově hře Amadeus (s Michaelem Sheenem jako Mozartem; Suchet byl za svůj výkon nominován na cenu Tony). I díky dalším přelomovým rolím byl už několikrát osloven, aby napsal herecké memoáry. Asi nejvíc se jim blíží vzpomínky Poirot a já (2014), ale teprve letos vydaná objemná kniha Za objektivem: Můj život se dá považovat za skutečnou, detailní monografii. V češtině vyšla v nakladatelství MOBA a David Suchet ji doprovodil stovkami svých fotografií; na svém hard disku má totiž uloženo přes 8000 autor­ských fotek, které pořizoval už od dětství.

Máte za sebou padesát let ­herecké kariéry: na co jste nejvíc hrdý?

Svým způsobem na Poirota. Musí to být Poirot. Ten seriál jsem začal natáčet v roce 1988 a přestal v roce 2013, a přitom jsem právě dnes od své sekretářky obdržel další objemnou obálku. Je plná dopisů z celého světa. Ještě jsem ji neotevřel, ale můžu vám zaručit, že většina z nich bude od mladých lidí, kteří zhlédli Poirota teprve nedávno, poprvé. Na to jsem hrdý. A taky mám radost, že jsem, aspoň to tak vypadá, rozdával lidem v těchto velice těžkých časech radost a útěchu. Jsem pyšný.

Říkáte, že vám diváci letos píšou víc. Jsou jiné i jejich pocity?