Říká o sobě, že je hypnotizér; nevěřil jsem mu ani po přečtení jeho stejnojmenné biografie. Nechal mě se postavit a řekl mi, že cítím, jak je moje levá noha stále těžší a těžší, jako by vrůstala do země. A pak mi po ní přejel dlaněmi od stehna po kotník – a já ji skutečně nedokázal odlepit od podlahy. Už věřím, že Jakub Kroulík (35) není žádný šarlatán. I když přesvědčit kohokoliv, kdo to nezažil, je prakticky vyloučené…
Jak lidé reagují, když jim řeknete, že jste hypnotizér?
Krajně nedůvěřivě. Jednak hypnóza v představách laiků do jisté míry dodnes patří do repertoáru mágů, kouzelníků a iluzionistů, za druhé člověk, jenž proces hypnózy sleduje jen jako divák, si nikdy nemůže být stoprocentně jistý, zda to, co se mu odehrává před očima, je skutečné, nebo je to pouze domluvený trik. Neexistuje totiž žádný přístroj, který by dokázal zachytit, že se člověk nachází v hypnóze. Dosud nikdy nebyly v těle zjištěny žádné důkazy stoprocentně svědčící o nějakém změněném stavu vědomí ani nejsou naměřené žádné speciální vlny v mozku. Samozřejmě že u některých lidí je možné pozorovat určité znaky, jako skelný pohled či změnu tenze obličejových svalů, ale rozhodně tomu tak není ve všech případech. Člověk v hypnóze se totiž nachází v bdělém stavu, akorát jeho mozek je tak říkajíc hacknutý hypnotizérem, který v jeho mysli dokáže vytvářet zcela novou realitu. Například mu vsugerovat, že do místnosti, kde se nachází, vjíždí desetitunový vlak. A dotyčný tomu v hypnóze věří a podle toho taky reaguje, byť to odporuje zdravému rozumu. Není divu, že něčemu takovému se diváci zdráhají uvěřit. Hypnózu si zkrátka musí každý prožít na vlastní kůži, teprve pak je schopný uvěřit.
Jak je k tomu ovšem přimět?
Není vhodné lidi do hypnózy nutit – proto taky na svých přednáškách říkám, že mým cílem není znásilňovat něčí mysl nebo někoho děsit. Ale kdo chce, tomu nabízím možnost si hypnózu prožít. Je to pro mě velmi jednoduché a není to nic jiného, než co už v roce 1927 předváděl v pražské Lucerně slavný „jasnovidec“ Erik Jan Hanussen, který posléze údajně předpověděl požár Říšského sněmu, což se mu bohužel stalo osudným. Při svém vystoupení tenkrát vyprodaný sál zhypnozitoval tak, že nikomu z přítomných nešlo rozpojit ruce. Dělám totéž, jen s tím rozdílem, že v mém případě vše probíhá v bdělém stavu bez použité hypnózy – je to vlastně jen praktická ukázka sugestivního působení hypnotizéra. Vyzvu publikum, aby si spojilo ruce, a komu následně nepůjdou rozpojit, ten ať vstane. A musím říct, že si nesmírně užívám počáteční nedůvěry obecenstva – úplně slyším, jak říkají: „No jasně, to jsme teda na tebe zvědaví – tak se ukaž!“ Po chvíli však nastane hrobové ticho, do něhož pomalu začínají vstávat první diváci, kterým nejdou rozpojit ruce, zatímco jejich partneři na ně syčí: „Posaď se – nedělej ostudu!“ Jenomže pomalu povstává stále více lidí a atmosféra v sále se radikálně mění…
V jakém slova smyslu?
Jeden můj kamarád, který už se byl podívat na několika mých přednáškách, se kdysi nechal slyšet: „Ono je to svým způsobem docela děsivý – všichni ti pomalu vstávající lidé s uvolněnými obličejovými svaly a kamsi dopředu upřeným skelným pohledem působí tak trochu jako pochod zombie.“ Chápu ho – když se postaví tři čtvrtiny sálu, tak to vytvoří opravdu velmi působivou atmosféru! A přitom já nedělám nic jiného, než že těm lidem podsunu nějakou myšlenku, kterou přijme jejich mozek a ten pak dá pokyn tělu, v tomto případě rukám, jež nejdou rozpojit. Ovšem pozor – i když to pro přihlížející osoby vypadá dost zvláštně, všechna má média se vždy cítí velice příjemně a svůj prožitek si užívají. Ale rozumím, že se toho mnoho lidí bojí a raději tvrdí, že na ně by to stejně nefungovalo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
