nahoru

Stanislav Balík: Pád vlády a nástup nové může být pro Babiše poslední možností, jak si zachránit vliv

Jana Bendová 15. října 2020 • 11:40
Stanislav Balík: Pád vlády a nástup nové může být pro Babiše poslední možností, jak si zachránit vliv
foto: Nguyen Phuong Thao

Teď hrajeme o víc než o Babiše, Prymulu či Hamáčka. Jde o důvěru ve stát a v demokratické vládnutí, což v českém případě může být fatální, domnívá se politolog Stanislav Balík. Miloš Zeman je podle něj vším jiným, jen ne hlavou našeho státu. A prochází zdejší politika nějakým zlomovým obdobím?

Začněme aktuálně: jak hodnotíte poslední kroky a veřejná vystoupení vlády?

Hned na začátku bych rád zmínil, že se necítím být kompetentní v hodnocení závažnosti epidemie, reálnosti krizových scénářů apod. Jako politolog si všímám chování politických aktérů, v tomto případě především exekutivy. Chování vlády na mě působí neuvěřitelně amatérsky.

Co konkrétně myslíte?

Je zjevné, že neexistoval připravený scénář, v jakém pořadí a za jakých podmínek „zavírat“ konkrétní části společensko-ekonomického systému. Je zjevné, že nefunguje řada struktur, které fungovat mohly. Jasně že na určité krizové situace připraveni být nemůžeme, ale přece není možné, aby se hygienické stanice vybavovaly internetovým připojením a počítači až na přelomu léta a podzimu. A takových příkladů najdeme celou řadu.

Nejsem odborníkem na politickou komunikaci, ale to, jak zoufale kabinet s občany v současnosti komunikují, vidí i poučenější laik. Zajímavé je, jak se stáhl a dále stahuje do pozadí premiér Babiš. Ten, který na jaře málem rozvážel roušky, musel být u všeho, obsadil většinu vládních tiskovek, evidentně narazil na meze možností mikromanagementu. Nu, a jelikož Babiš nevěří systémům, aktérům, které přímo neovládá, nemá rád dělení kompetencí apod., nenachystal stát na druhou vlnu, o níž se nejdřív říkalo, že přijde, pak se tvrdilo, že to je strašení – a když přišla, byli jsme na tom podobně jako na začátku března, tedy nepřipraveni.

Jako někdo, kdo rád rozhoduje nejen na základě pocitů, ale i konkrétních dat, jsem zděšen, když čtu, že ona data neznají při rozhodování ani všichni členové vlády. Jak je něco takového možné? Jak může vláda takto hazardovat se životy – ne nakažených, ale těch, jimž svými rozhodnutími bere obživu? Zvláštní pak je, že se vláda při komunikaci zatím zjevně nepoučila z dosavadních problémů. Vždyť i ta dosud poslední opatření byla komunikována zmateně a nepřesvědčivě.

Prezidenta Zemana zřejmě také nepochválíte.

Prezident ukazuje, že je už úplně mimo realitu. I kdyby si myslel cokoli, ve zjitřené situaci, v níž se nacházíme, je jeho povinností smiřovat, tišit, povzbuzovat, a ne dohrávat své dávné války, mistrovat, mudrovat o bankrotech, pražské kavárně apod. Obecně společnost v takové chvíli potřebuje respektovanou autoritu, která ji uklidní, dodá síly a důvěru v lepší příští. Česká společnost takovou autoritu hledávala v hlavě státu. Tu dnes fakticky nemáme, Miloš Zeman je vším jiným, jen ne hlavou našeho státu, nástupcem toho, jehož lebce se při svých inauguracích uklonil.

Babišova vláda ztrácí důvěru veřejnosti. Opoziční ODS vyzvala kabinet, aby po skončení nouzového stavu požádal o vyslovení důvěry, ozývají se hlasy žádající demisi. Myslíte si, že je pád vlády vůbec reálný a byl by v současné chaotické situaci něčemu prospěšný?

Nemyslím si, že by dnes vláda padla na základě parlamentního hlasování o důvěře či nedůvěře. Umím si ale představit její výměnu na základě tlaku veřejnosti, nervozity hlavních aktérů, včetně premiéra, prezidenta apod. Nemohou nevnímat, že pro nemalou část veřejnosti je hlavní bariérou pro respekt vůči přijímaným opatřením fakt, že nevěří těm, kdo je přijímají, vyhlašují a prezentují. Což je ve chvíli, kdy potřebujete pro zvládnutí situace disciplinované dodržování vládních opatření, dost problém. Pád vlády a nástup nové můžou být pro Andreje Babiše v určité chvíli i poslední možností, jak zachránit naději na pokračování vlivu na exekutivu i v budoucnu. Právě v krizových chvílích se navíc vlády měnívají, ne že mají za každou cenu zůstat. Připomenout můžeme československou vládu generála Syrového, která nastoupila s nesplnitelnou misí v čase mnichovské krize, Winston Churchill se stal premiérem uprostřed války, těsně před začátkem klíčové bitvy o Británii apod. Většinou jde o poslední pokus situaci zvládnout, zachránit. Někdy to vyjde, někdy ne.

Teď se zeptám jako ďáblův advokát. S covidovou krizí se potýkají všechny evropské vlády a všechny jsou částí společnosti kritizované. Sociální sítě vnesly do veřejného prostoru radikalismus, odsudky jsou často až přepjaté. Skutečně si premiér, prezident a vláda zaslouží až takové „bičování“?

Nemyslím si, že mohou za vše. Nesdílím jistotu řady mágů sociálních sítí, kteří vědí, jak to je. Já to nevím. Co ale vím, tak že nemůže být například problém zpřístupnit data – politikům, novinářům, analytikům, veřejnosti. Pořád se slibuje, že už to bude, a není to. Takže za mě si exekutiva zaslouží „bičování“ za to, jak trestuhodně zachází s důvěrou veřejnosti.

Někdo je možná rád, že právě tato exekutiva přichází postupně o důvěru. Jenomže zde hrajeme o víc než o Babiše, Prymulu či Hamáčka. Jde o důvěru v demokratický systém vládnutí a o důvěru ve stát jako takový. V českém případě, který má vůči státu, eráru, stabilně přístup značně rezervovaný, to může být fatální.

Andrej Babiš zůstal po senátních a krajských volbách (které vyhrál) jako kůl v plotě. V Senátu žádnou moc nemá a hejtmanů z hnutí ANO bude jen pár. Je to skutečně předzvěst nějakého sestupu?

Může, ale nemusí být. Sněmovní volby budou jednak probíhat v jiné situaci, jednak bude stačit, aby se do sněmovny dostali alespoň dva z jeho současných čtyř faktických koaličních partnerů (ČSSD, KSČM, SPD a Trikolóra) a vše bude jiné než dnes v krajích, kam se často dostal jen jeden z nich. Každopádně jsou výsledky letošních voleb signálem, že se Babišovi nedaří (a už asi nepodaří) jeho politicko-podnikatelský subjekt zakotvit v české politice hluboko a trvaleji. Už nemá ani dostatek osobností, které by s ním byly ochotny spojit své renomé, proto v řadě senátních obvodů žádného kandidáta ani nepostavil, ani nepodpořil. Sestavování krajských koalic pak ukazuje, že je-li jakákoli reálná šance na spolupráci bez ANO, všichni ostatní ji využijí. To není dobrá pozice do budoucna, přesně v takové izolaci končila Klausova ODS a Paroubkova ČSSD.

Co se musí stát, aby ze sněmovních voleb vyšel jako poražený?

Vím, že to bude působit alibisticky, ale teď před očima vidíme, jak se mění společenské nálady doslova ze dne na den. Jaká bude atmosféra v den voleb, netuší nikdo. Podíváme-li se na krajské volby, tak při vědomí výrazně nižší volební účasti to vypadá, že Babišovo stabilní voličské jádro momentálně čítá kolem 20 procent voličů. Pokud by došlo k poklesu celostátní podpory ANO o pár procentních bodů, což se stát může, a pokud se opozice zkonsoliduje do dvou avizovaných volebních bloků, které si za určitých okolností mohou sáhnout na více než dvacetiprocentní podporu, pak to, co před nedávnem vypadalo jako navěky, může skončit stejně jako ono přátelství se Sovětským svazem.

Obě uvažovaná opoziční spojenectví ale nebudou bezbolestná, že?

Samozřejmě. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL budou limitovat vzájemně uštědřené rány v minulosti a odlišné důrazy na evropskou integraci. Spojenectví pirátů a STAN, které nemá být označováno jako pravostředové, ale jako levostředové, či přinejmenším středové, pak může získat na vnějškové nevyhraněnosti obou subjektů. Pak ale může být pro řadu jejich voličů překvapením, jaké politické priority budou prosazovat. Také na sebe mohou narazit naprosto odlišné vnitřní kultury pirátů jakožto relativně uzavřené, generačně definované komunity a starostů přesvědčených o své výjimečnosti v daném regionu. V obou případech ale musí stranické elity tyto problémy překonat, leccos vytrpět, chtějí-li si uchovat naději na odstranění Andreje Babiše a jeho spolupracovníků ze Strakovy akademie.

A co by naopak měl udělat on, aby zůstal šéfem ve Strakovce?

Předně budovat si širší koaliční potenciál než jen před chvílí zmiňovanou čtveřici subjektů, z nichž většina balancuje nad volební propastí. A pak také věřit, že Česká republika celou krizi nakonec zvládne, zotaví se a on, respektive jeho vláda si budou moci připsat zásluhy na záchraně.

Dá se říci, že česká politika prochází nějakým zlomovým obdobím?

Znakem zlomového období je, že jeho příchod často nevnímáme. Zatímco ještě před měsícem bylo nepředstavitelné, že bychom mohli spekulovat o tom, že by se mohla změnit vláda, že je ve hře nějaká varianta úřednického kabinetu pod taktovkou prezidenta Zemana, nyní to jako sci-fi vůbec nepůsobí.





Diskuse ke článku