Proplouvání dobou pandemie: Jak se právě teď žije Češce v Londýně na houseboatu | Reflex.cz
nahoru

Proplouvání dobou pandemie: Jak se právě teď žije Češce v Londýně na houseboatu

Veronika Zenklová25. dubna 2020 • 07:00
Proplouvání dobou pandemie: Jak se právě teď žije Češce v Londýně na houseboatu
foto: Archív Aleny Skálové

Málokdo by řekl, že elegantní pihatá bruneta vstává každé ráno o hodinu dřív, aby si rozdělala oheň v kamnech. Že umí zvednout zdymadla a již několikrát lovila klíče od bytu bez nadsázky v kanále. Že se často myje v ledové vodě a u snídaně krmí kachny. Že i bez kapitánských zkoušek a v době koronakrize zvládá proplouvat Londýnem i životem.

Jednosemestrální divadelní stáž v Sheffieldu se Aleně Skálové, absolventce pražské DAMU a Anglo-americké literatury FF UK, poněkud protáhla. V Londýně, kde se původně ucházela jen o brigádu, žije již sedmým rokem. Věnuje se divadlu, dramatické výchově, literatuře, hudbě a poslední tři roky také své lodi, která jí od základu změnila už tak dost nekonvenční způsob života. Nechtěla dál vyhazovat peníze za předražený nájem ve sdílených bytech, a navíc jí život na řece prý učaroval od první chvíle, kdy plovoucí domečky na londýnských kanálech spatřila. Netrvalo dlouho a pořídila si svůj vlastní. Ačkoliv se romantický obrázek života na lodi podle Aleny Skálové obvykle rozplývá s příchodem prvních chladných podzimních dní, proniknout do subkultury londýnských „boaterů“ a naladit se na jejich rytmus je zvlášť na jaře stejně lákavé jako posnídat na přídi některé z lodí ozdobené desítkami rozkvetlých květin.

Letošní jaro má kvůli pandemii koronaviru k bezstarostné jízdě nejspíš daleko…

Bude to znít asi zvláštně, ale ne zas tak moc. Samozřejmě, že celou situaci hodně prožívám, zvlášť s ohledem na ty, kterých se nemoc přímo dotýká, nebo na všechny, kterým opatření s ní spojená komplikují život. Já jsem se ale díky současnému stavu naopak hodně uklidnila a mám čas na všechno, co bych za normálního běhu nezvládla. Pracuji na svých vlastních projektech, píšu, starám se o zahrádku na lodi… A taky si uvědomuju, že tenhle vnitřní klid mám i díky způsobu života, který ty poslední roky vedu.

Cítíš se teď na lodi bezpečně?

Možná víc než kdykoliv jindy. Nebo spíš, nikdy jsem nebyla radši, že ji mám. Představa, že celou tuhle situaci prožívám zavřená někde mezi čtyřmi stěnami, pravděpodobně s mnoha dalšími spolubydlícími, je pro mě dost děsivá. Hodně silně teď také vnímám komunitu boaterů, solidaritu a podporu, která mezi námi panuje. Vlastně mi připadá, že oproti tomu všemu, co se kolem nás děje, žijeme ve svém malém bezpečném mikrosvětě. Doufám, že to tak i zůstane, musíme si teď jen dávat větší pozor než obvykle, abychom někoho nenamíchli.

Čím?

Třeba jen svou existencí. Tím, že lidé v době koronakrize vyhledávají přírodu a místa na procházky, jsou naše kotviště exponovanější než obvykle. Stačilo by málo, aby si někdo stěžoval na nepořádek nebo kouř z komína. Harmonie mezi boatery a „civilisty“ je založená na vzájemném respektu, a tudíž je dost křehká. Právě ve vyhrocených chvílích se může narušit. Ve skupinách na sociálních sítích, kterých jsem členem, již zaznělo několik podobných výzev.

Ať „držíte pusu a krok“?

Něco v tom smyslu. Ať jsme tolerantní k lidem na procházkách. I kdyby nám okusovali ředkvičky nebo hladili kočku na střeše lodi, máme zachovat klid. Prostě jich teď bude víc. A my musíme být rádi, že máme kde kotvit. Už tak místa na kanálech i řece ubývá. Boháči je skupují, staví tu luxusní restaurace... A my jsme pořád jen ti punkáči, kteří jsou postaveni trochu mimo městské zákony. Všechny naše poplatky jdou jen do kasičky charity Canal and River Trust. A to je dobrý směr. Opečovávají místa kolem vody, investují do přírodních rezervací, hnízdišť kachen a podobně.

To mě zajímá. Jak vás vlastně vnímají místní lidé?

Tenhle způsob života tu má dost dlouhou tradici, takže si myslím, že vesměs dobře. Lodě na kanálech jsou koloritem Londýna. A když jsem kolem nich chodila předtím, než jsem se stala sama boaterkou, fascinovaly mě. Fotila jsem si je, obcházela je ze všech stran. Jsou jako magnet, vždycky chcete nakouknout za záclonku a zjistit, kdo tam asi žije. Namísto podivínského staříka třeba nějaký moc hezký kluk.

Já bych o obyvatelích lodí měla asi taky docela smíšené představy.

Já je od začátku měla asi až moc romantické. Boateři jsou lidi všech generací i sociálních vrstev. Najdete tu staré podivíny, ale i studenty nebo rodiny s dětmi. To, co nás všechny spojuje, je asi touha po svobodě, komunitě a napojení se na přírodní cyklus v rámci možností velkoměsta. Zní to jako paradox, ale já nikdy neměla takový přehled o počasí nebo o síle větru jako mám dnes. Přírodní podmínky jsou rozhodující pro každý můj krok. Když fouká moc silný vítr, je jasné, že si pro vodu nepojedu nebo nebudu nijak zásadně měnit kotviště.

Ještě zpátky k boaterům. Máš mezi nimi skutečné přátele, nebo jsou to jen „sousedé“, se kterými momentálně sdílíš kanál nebo řeku?

Tak jako všude jinde, z dobrých sousedů se mohou stát dobří přátelé. Čím déle na lodi žiju, tím lépe mnohé z nich znám. Jak už jsem ale řekla, to podstatné je celá ta komunita. Většina lidí na lodích něco vyrábí nebo drobně podniká. Někdo prodává bylinky a míchá čaje, jiný vyrábí šperky nebo maluje obrazy… S lidmi kolem lodí jsem se poprvé pořádně seznámila právě na takzvaných „floating markets“, kde jsem si začala kupovat drobné zboží nebo je třeba vyměňovat za knížky a oblečení. Teď v době koronakrize tohle všechno zesílilo. Funguje tu lodní donášková služba, někdo jezdí na nákupy, jedna slečna, šéfkuchařka, vaří zájemcům obědy. Lidé si půjčují a vyměňují věci…

Když jsi mi vyprávěla o svých začátcích na lodi, neznělo to zdaleka tak růžově.

K idylce to taky mělo pěkně daleko. Ačkoliv jsem za loď dala skoro veškeré své úspory, respektive peníze z dědictví po svém tatínkovi a ještě spoustu peněz, které jsem si napůjčovala od kamarádů, byla to stará lodní babička, která potřebovala notnou dávku péče. Jenže já jsem o lodích nevěděla vůbec nic. Technické hledisko mi při tom všem nadšení jaksi uniklo. Netušila jsem, že budu muset projít nějakým bezpečnostním certifikátem, že mám kamna moc blízko stěny, že mi na lodi chybí zásadní věci jako třeba tuba na bezpečné uložení plynové bomby, že nemám teplou vodu a tak podobně…

Neexistuje nějaký lodní servis?

Tak jako na všechno. Člověk musí trochu přemýšlet, jinak by se nedoplatil. Třeba kamna, to byl opravdu oříšek. Dlouho jsem nemohla najít nikoho, kdo mi je upraví. A tak jsem první zimu skoro vůbec netopila, aby mi od špatně postavených kamen nechytla loď, nebo abych se neudusila. Spala jsem ve dvou spacácích a hlavu jsem měla omotanou tlustým svetrem. Párkrát jsem kvůli tomu, že mi spadly klíče od lodi do kanálu, musela celá vlézt do ledové a špinavé vody… Jo, i takhle se dá žít „sen“.

To zní dost šíleně.

Uznávám, že byly momenty, kdy jsem si říkala, že jsem totálně střelená, když jsem vyměnila svůj útulný pokojíček v pronájmu za tohle. Jenže pak vždycky ráno zazpívali ptáci a já jsem věděla, že jsem udělala dobře. Možná i díky těmhle zkušenostem si toho všeho teď tak moc vážím. Je to taková nikdy nekončící práce a uznávám, že tenhle způsob života není pro každého, ale mě to moc vyhovuje.

Když tě tak vidím štípat dříví a přejíždět zdymadla, musíš být fakt holka „do nepohody“.

Teď už je na lodi vážně klid. Když má člověk vyřešené technické zázemí, promazaný motor, čím zatopit, nekotví v „no go zóně“, kde gangy přepadávají a vykrádají lodě, je to i pro městskou holku moc fajn život. Teď nás navíc čekají teplé měsíce, takže co víc si přát. Snad jen aby ten vir už konečně přestal běsnit a lidé mohli žít tak jako dřív. Nebo ideálně lépe, třeba s trochu větším klidem a pokorou.


Kdy může skončit karanténa? Byla vládní omezení přehnaná? Jak se může pandemie dál vyvíjet? Přečtěte si v novém tištěném Reflexu velký rozhovor s profesorem Pavlem Kolářem a imunologem Jaroslavem Svobodou >>>

Reflex 17/2020Reflex 17/2020Foto Archív

Veronika Zenklová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější