nahoru

Meky Žbirka: Japonky si mě pletou s Lennonem aneb Rok s naší spojkou na Beatles

Šimon Šafránek 16. prosince 2019 • 09:10
Meky Žbirka: Japonky si mě pletou s Lennonem aneb Rok s naší spojkou na Beatles
foto: archív Mira Žbirky

Miro „Meky“ Žbirka před několika dny absolvoval velké bilanční koncerty, jimiž vyvrcholilo natáčení velkého dokumentárního portrétu, které jsme společně prožívali během letošního roku. On, muzikant, který nahrál nestárnoucí hity, ale byl i pionýrem nové vlny v Československu, jako jeho hlavní hrdina, já jako jeho režisér.

Takové to ráno, kdy chodník i nebe mají stejnou barvu. Šedivou. Vzduch štípe do tváře a studí na kůži. Konec října, mrholí a na chodníku v severním Londýně se dělají louže. Miro Žbirka se jim vyhýbá. Jde pomalu, světlo se mu odráží od brýlí. Vchází do hudebního studia, na stěnách v rámečcích poděkování za odvedenou práci a milióny prodaných desek. Třeba od Amy Winehouse.

Sen o Západě

Ze zkušebny přes dvůr je i přes déšť slyšet kytaru. Pomalu se tu sehrává sestava starých pardálů, i když sehrává je silné slovo – kytarista Robbie McIntosh a bubeník Blair Cunningham se potkávali v kapele Paula McCartneyho a i basák Hamish Stuart stále hraje s Ringem Starrem. „Rád tě vidím!“ Miro Žbirka se s nimi srdečně vítá. Stejně jako s producentem Robem Cassem. Nahrávali spolu ve studiích Abbey Road, ale teď poprvé dávají dohromady živé vystoupení, blok, který včlení do bilančních koncertů jak tady v Londýně, tak na začátku prosince v Praze a v Bratislavě. Na programu bude několik Žbirkových nových písniček i několik beatlesovek. To pak Meky ustupuje do pozadí zkušebny a kroutí hlavou v úžasu nad jejich uměním. V očích se mu probudí klukovská jiskra, tělo nebývale ožije.    

Podobně jako před pár měsíci. Tehdy nám na gramofonu pustil své oblíbené Beatles. „Když jsem tu sám, pouštím si to hodně nahlas.“ Žbirka spustí přenosku a vinyl a hudba zaplní celý prostor pokoje. Stačilo pár tónů a celý se proměnil. Jako by ho polila živá voda.

Tahle fascinující, viditelná proměna mě přitahuje. I kvůli ní jsem dlouho přemýšlel o natočení velkého dokumentu o Mekym. Toužil jsem o její zachycení vlastně od roku 2004 – od svého prokletého projektu s Nickem Cavem, jenž nakonec dostal příznačný název The Myth. Měl jsem tehdy dohodu s manažerem, kterého Cave vzápětí vyhodil, takže od kapely jsem nikdy nedostal svolení k hudebním právům a film nedopadl podle mých představ.

K Mekymu jsem se dostal mnohem blíž. Když jsme před dvěma lety společně s Martinem Přikrylem vybírali písničky do dokumentu King Skate (2018) o zrodu skateboardingu v socialistickém Československu, hledali jsme osmdesátkovou novou vlnu s tenkrát velmi vzácnou jiskrou. A tak jsme narazili na Pekného chlapce.

Všichni vědí, že Miro Žbirka porazil ve Slavíkovi Karla Gotta, který jich má na oplátku „celou žbirku“. Vnímají ho jako československou spojku k The Beatles. S písněmi jako Atlantida nebo ­Biely kvet se Žbirkovi podařilo vyhrát nejen Slavíka, ale triumfovat i v rakouské písničkové soutěži ve Villachu. Ovšem pak, místo aby pokračoval v jízdě na jistotu, se Žbirka spolu se svým spoluhráčem a producentem Lacem Lučeničem nadchli pro nový elektronický zvuk. Žbirka sundal brýle a začal si psát hravé, ale i existenciální texty. Po revoluci pro změnu uváděl klipový Rhytmick a obměnil složení své kapely. Nahrál nečekaný hit Čo bolí, to prebolí a na začátku desátých let se konečně dostal k nahrávání ve slavných londýnských studiích Abbey Road. Honza Vedral to shrnu­je poměrně napínavě v knize Zblízka, stejně jako vystihuje Žbirkovu schopnost náhlých rozhodnutí, odříznutí od minulosti, a to nehledě na překonání osobních krizí. Co z toho se ale bude hodit do filmového portrétu?

Meky se dívá do své sbírky vinylů. „Spoustu jsem jich musel prodat, když jsem neměl peníze,“ vzpomíná na mládí. „Můj sen o Západě, tam za tím velkým plotem, byl především o tom, že tam se prodávají fantastické desky. Zdálo se mi, že si kupuju desky! Jsem ve švýcarské Basileji a takhle si je tam prohlížím.“ Proč jste tam nezůstal, ptám se s narážkou na jeho rané hraní právě ve Švýcarsku. „Chtěl jsem nahrávat svoje písničky,“ odtuší. Do ticha.

Biely květ nad Temží

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku