Vystupujeme z auta v Jindřichovicích pod Smrkem, kam se pan Zítka odstěhoval, a on vypadá skoro stejně jako před lety. Jen pár vrásek mu přibylo – ale mně víc. Jemu je teprve devětatřicet. Kámen štípe patnáct let. Naučit se řemeslu prý znamená zpracovat dvě tuny pazourku. Před deseti lety zkoušel rozjet živnost, testoval, zda se výrobou kamenných nástrojů uživí.
Dnes zásobuje muzea v Koreji, archeology v Súdánu, pořádá workshopy štípání kamene a vyrábí křesací kamínky pro fanoušky historických křesadlových zbraní. Narodily se mu dvě děti, celá rodina se má dobře a on je úplně v pohodě. A jeho pěstní klíny za těch deset let tak zkrásněly, že by nad nimi zaplesalo srdce každého neandertálského výtvarného kritika. „Se základy řemesla jsem se seznámil před lety v Anglii u starého mistra Johna Lorda, později jsem absolvoval stáž ve Francii u předního odborníka na štípanou industrii Jacquese Pelegrina a dalších francouzských archeologů,“ říká. A dobří učitelé i patnáct let praxe jsou na jeho listovitých hrotech vidět.
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu Reflexu
Už mám předplatné - přihlásit se
S předplatným získáte:
-
Neomezený přístup k prémiovému obsahu, který
nikde jinde nenajdete - Exkluzivní komentáře, kauzy a speciální editorialy
- Nekorektní vtipy kreslířů Reflexu
- Vybrané články z tištěného Reflexu dříve než ostatní
- Mobilní aplikaci pro snadný přístup k prémiovému obsahu
