Ženy za mřížemi

Ženy za mřížemi Zdroj: Marek Kučera

Vězeňská psycholožka Kateřina Brožová
Příslušnice Vězeňské služby ČR Zdenka Doležalová
Vrchní dozorkyně Hana Dvořáková
Za dveřmi cel se odehrávají dramata
Práce šlechtí. Třeba ve vězeňské prádelně.
5
Fotogalerie

Ženy za mřížemi: Odsouzená, dozorkyně, vězeňská psycholožka aneb Jak se žije v kriminále

Když se řekne kriminál, většina z nás si představí potetovaného halamu s přeraženým nosem a tupým výrazem. Za mřížemi se ale pohybuje i spousta křehkých bytostí ženského pohlaví. Nejde jen o vězeňkyně, ale i o ty, které zde pracují. Jaké to asi je, ráno udělat dětem snídani a pak jít mezi vrahy? Abychom to zjistili, vyrazili jsme na Pankrác. Byla to zajímavá a silná zkušenost. Ať už díky těm, kteří mají klíče, nebo těm, co se nemohou dočkat, až jim někdo odemkne dveře na svobodu.

V pankrácké věznici se zastavil čas. Mříže jsou natřené žlutobílou barvou, místy dost oprýskanou, a odemykají se klíči jako od tajemného hradu v Karpatech. Při vstupu do objektu si ostraha pečlivě zanese údaje z vašeho občanského průkazu, odebere vám mobilní telefon a důrazně vás upozorní, abyste nikomu nic nedávali. Rachot zamykající se brány nahání husí kůži. Pohledy vězňů a vězeňkyň, které potkáváte, jsou zvídavé a trochu závistivé. Samozřejmě je na první pohled jasné, že jste přišli okukovat, jak to tady chodí. Jste zpestření i provokace. Za hodinu vypadnete a pak budete kamarádům u piva vyprávět, jak to chodí v lapáku. Těm, co za těžkými vraty zůstávají, nezbývá než dokola přemýšlet o tom, jak vypadal, vypadá a bude vypadat jejich život.

Minulost nezměním

Odsouzená XY, třeba Klára

Drobná, sympatická bruneta rozhodně nepůsobí jako zločinec. Do pankrácké věznice ji přivedla dluhová spirála, podvody, zpronevěra; souhra nešťastných okolností, za které si ale obvykle můžeme jen my sami. „Udělala jsem hodně špatných rozhodnutí, která vedla k tomu, že jsem tady. Nejdřív to byla zpronevěra, pak podvod. Odsouzená jsem na pět a půl roku. Teď tu trávím osmý měsíc,“ říká. Při druhé větě se rozbrečí. Nejprve prý zpronevěřila peníze a dostala podmínku. Později se dopustila podvodů a spadla klec. Každopádně je rozhodnutá chovat se vzorně a požádat o prominutí části trestu. „Mám velkou podporu rodiny i bývalého zaměstnavatele. Minulost nezměním, ale budoucnost můžu mít takovou, jakou si ji udělám,“ uvědomuje si Klára.

Týden, než vám všechno dojde

Prvních sedm dní ve vězení je prý jeden velký šok – než se rozkoukáte a zjistíte, co můžete, co ne, jaký bude váš nový, nedobrovolný životní rytmus. „A pak to dopadlo jako kladivo. Vlastně nevím, k čemu bych to přirovnala. Nejtěžší je, že se musíte naučit žít jen sama se sebou a že jste bez rodiny.“ Kláře pořád plavou oči v slzách a třese se jí hlas. „Na druhou stranu jsem si tady vlastně odpočinula. Přes rok se táhly soudy, pořád jsem žila ve stresu, strachu, byla jsem strašně unavená.“

Nejsilnějším motorem, motivací a radostí jsou návštěvy partnera a dcer. Kláru povzbuzují, podporují a nabíjejí. „Dělám si tady vlastní harmonogram, abych byla schopná fungovat venku. Učím se, jak si organizovat život. Dělám kurs angličtiny, snažím se být aktivní. Protože když přijdete sem, ztratíte nejen svobodu a soukromí, ale hlavně identitu. Já potřebuji vědět, kdo jsem, a musím si to hlídat. Člověka to v tomhle prostředí svádí k lenosti.“

Návštěvy? Je to rande s rodinou

Klára má dvě dcery, šestnáctiletou a třináctiletou. Od chvíle, kdy začaly největší problémy, o všem vědí. Nic jim netajila, celou anabázi prožívaly s ní. „Největší strach jsem měla z toho, že o ně přijdu. Že mi vězení vezme holky, partnera, rodinu. Mám tady chvíle, kdy na mě všechno padá. A nejhorší je, když má přijít návštěva. To jsem nervózní jako před maturitou. Samozřejmě se strašně těším, namaluju se, upravím, chci vypadat dobře. Šminky jinak do ruky ani nevezmu. Vytvořila jsem si takový rituál – malování je jen pro ně. Jako bych šla na rande s rodinou. A to samozřejmě musím být dokonalá!“ Tyhle věty sice vypráví Klára pořád uslzená, brzy se však začne usmívat. Nasekala chyby, platí za ně, ale happy end jako z filmu je na obzoru. „Holky řekly, že se mám koukat vrátit co nejdřív, že čekají a těší se. A můj přítel mě měsíc a osm dní po nástupu do výkonu trestu požádal o ruku…“ Jak asi tušíte, řekla „ano“.

Nejvíc se bojím nemocí

Zdenka Doležalová, příslušnice Vězeňské služby ČR

 

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!