Život za život aneb Zcela vyčerpávající péče o mentálně retardované potomky | Reflex.cz
nahoru

Život za život aneb Zcela vyčerpávající péče o mentálně retardované potomky

Jiří X. Doležal27. srpna 2019 • 15:20
Tak daleko, tak blízko - film je nahlédnutím do života lidí postihnutých autismem, přičemž boří všeobecně zažité názory společnosti na tuto vývojovou poruchu - ilustrační snímek
Tak daleko, tak blízko - film je nahlédnutím do života lidí postihnutých autismem, přičemž boří všeobecně zažité názory společnosti na tuto vývojovou poruchu - ilustrační snímek
• foto: 
takdalekotakblizko.sk

Psal jsem tehdy o matce, která se rozhodla pečovat doma o svého těžce mentálně postiženého syna – autistu. Pokoušel jsem se jí přemluvit, ať chodí na psychiatrii, nebo se z toho zhroutí. Dnes už je chlapec v ústavu. Paní se léčí na psychiatrii a fakt není dobrá. A já jsem už tehdy věděl, že to dobré nebude. Psal jsem: Jsem placen za to, abych snášel veřejnou nevoli při prezentaci nových myšlenek a boření starých tabu. Proto s plným vědomím, jak obrovský odpor to vyvolá, přináším příběh marnosti domácí péče o těžce mentálně retardovaného autistu. Jeho matka vyměnila svůj život za jeho pohodlí. A její příběh ukazuje, že podobný přístup nemá smysl. Těžce retardované děti patří do ústavů.

Olga mi po pár letech zavolala. Byl jsem zrovna na šnecích v Šáreckém údolí a ona se představila jako Olga. „Která Olga?“ A paní Olga opakovala, že TA Olga, že prostě já, že Olga a tak. Trvalo pár minut, než jsem pochopil, o koho jde. Ale už po první minutě onoho představování bylo zřejmé, že paní, co volá, na tom není psychicky dobře. Sdělila mi, že syn dosáhl puberty – a v tu chvíli začal být, jak jí všichni říkali, agresivní a nebezpečný do té míry, že musel do ústavu. A ona najednou vidí, že patnáct let života, kdy poslouchala, jak hýká, a uklízela, co rozbil, je pryč a on – jediný smysl těch patnácti let – taky. A prostě to – jak jí všichni říkali – nerozchodila. Léčí se na psychiatrii. A není dobrá. Řekl jsem, že jí držím palce. Když zavolala podruhé před pár dny, musel jsem volat policii.

Jak to tenkrát bylo?

Tenkrát Olga seděla jako skoro každý večer v kuchyni, kdy nepřítomným pohledem zírá na plynový sporák. Zapálí si cigaretu a smutně se usměje. „To si holt to poslední cigáro budu muset odepřít...“ táhne jí hlavou. Myslí totiž – už celých pět minut, kdy si po osmnácti hodinách plné permanence a neustálé pozornosti mohla poprvé sednout – na to, že jednou si takhle večer, až Jarouška uloží spát, sedne ke sporáku, pustí plyn naplno, pak otevře dveře do pokoje, kde spí Jaroušek, a pak počká, než oba pomalu usnou. Jen to poslední cigáro si bude muset odepřít. Plyn by bouchnul moc brzo. Tak že by to řešila prášky?

Léků na tlumení, které Jaroušek musí polykat denně po hrstech, aby se neustále netloukl pěstmi do hlavy, má plný šuplík. Zabilo by je to oba za pár hodin. Potáhne z cigarety a ví, že ještě nemůže. Že ještě nemůže své dítě a následně i sebe zabít. Tak hledá síly na další nekonečný trýznivý den, který začne už za šest hodin. Nebo možná už za čtyři, protože Jaroušek spí málo. A ona se už osm let těch osm hodin, které naše těla potřebují spát, v kuse nevyspala. Jaroušek jí to nikdy nedovolil. Ale dneska ještě jeho a sebe nezabije. Ještě zkusí vydržet jeden den. Alespoň jeden den.

Poslední předsudek

Žijeme ve společnosti, která na nás nenakládá žádné osudové a hrůzné povinnosti, jako byla třeba v Indii povinnost manželky zesnulého manžela ulehnout se svým mrtvým druhem na pohřební hranici a shořet s ním. Podobně vdovy nemusí chodit doživotně v černém, ženy se nemusí zahalovat, i žena, která už není panna, se může vdát a sexuální orientace je privátní záležitostí každého z nás. Moře svobody, ze kterého jako útes utrpení a sociálně vnuceného otroctví vyplývá naší společností diktovaná norma, že matka je povinna se postarat o své dítě, osobně, sama, svými fyzickými silami, i když je to dítě nevratně poškozené, nikdy nebude schopné plnocenného a důstojného života a i když ta péče bude matku už dost poškozenou narozením těžce mentálně poškozeného dítěte stát celý její život.

Žena, které se narodí mentálně retardované dítě, je všemi svými hormonálními nastaveními, pudy a nevědomými vazbami tažena k tomu, aby se o dítě postarala. To je hlas přírody, síla, bez které bychom dávno vyhynuli. Matka po takovém neštěstí, jakým narození mentálně handicapovaného je, v podstatě není schopna racionálně uvažovat. Diktát pudu jí velí se o to dítě postarat, vždyť je její, vyšlo z ní. A to, že je špatné, neživotaschopné, je přece její VINA, psáno velkým písmem, tučně a s třemi vykřičníky. Ona tu VINU (která samozřejmě neexistuje, je jejím neurotickým produktem) musí ODČINIT péčí o toho nešťastného tvorečka.

A není nikdo, kdo by rozhodl za ni nebo jí alespoň pomohl k jedinému nedestruktivnímu rozhodnutí, které v takové chvíli přichází v úvahu. To rozhodnutí je prosté – dát dítě do ústavu pro těžce mentálně retardované a žít dál. Sama matka však k takovému kroku není svým mateřstvím vybavena, celé její mateřství se staví proti tomu. Vzdát se vlastního dítěte? To přece nepřichází v úvahu. To udělá jen špatná matka. Dobrá matka se obětuje, i když to nemá smysl! Je to přesně situace, kdy by měl autoritativně zafungovat manžel, otec dítěte, a kdy by mělo i okolí širší rodiny a přátel matku postiženou tragedií vést k tomu, aby dítě dala do ústavu. Aby se nevzdávala svého bytí, své rodiny, aby nebrala svým starším dětem matku a svému manželovi ženu, aby prostě svůj život nevyměnila za otročení nemocnému, nevyléčitelnému a nic nechápajícímu tvorečkovi – svému mentálně postiženému dítěti.

 

Pokračování článku patří
k prémiovému obsahu Reflexu

S předplatným získáte:

  • Neomezený přístup k prémiovému obsahu, který
    nikde jinde nenajdete
  • Exkluzivní komentáře, kauzy a speciální editorialy
  • Nekorektní vtipy kreslířů Reflexu
  • Vybrané články z tištěného Reflexu dříve než ostatní
  • Mobilní aplikaci pro snadný přístup k prémiovému obsahu
Součástí předplatného není elektronická a tištěná verze týdeníku Reflex. K zakoupení na iKiosek.cz.
  • Měsíční předplatné49 Kč*

    *Cena 49 Kč platí pro první měsíc
    pro nové předplatitele (Týká se pouze platby kartou). Následující měsíc stojí 99 Kč.

    Objednat
  • Roční předplatné990 Kč

    Ušetříte 2 měsíce oproti měsíčnímu předplatnému.

    Objednat

Možnosti platby
?

Měsíční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo pomocí SMS.

Roční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo platbou online.

  • Kartou
  • Platba online
  • Platba SMS


Klíčová slova: autismus, děti, reportáž, rodina, péče


Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Chytrý pan Brčko II: Jakou zanechá uhlíkovou stopu brčko dovážené z Číny?
PREMIUM X Bruce Springsteen: Rocker s typickým chraplákem, který se stal jedním se symbolů amerického patriotismu
PREMIUM X Řidičák na psy: Moderní lidé nevědí, jak se chovat ke psům, a tím je ničí
PREMIUM X Český Lev Borský: Radikální intelektuál pojmenoval civilizační problémy. Jejich rešení ho zahubilo
PREMIUM X Karel Schwarzenberg: Bojím se o naši budoucnost...

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější