Vernisáž nahoty aneb Jak jsem si sáhla na „exponát“ na výstavě plné svlečených lidí | Reflex.cz
nahoru

Vernisáž nahoty aneb Jak jsem si sáhla na „exponát“ na výstavě plné svlečených lidí

Clara Zangová7. dubna 2019 • 13:00

Je páteční večer, jarní Václavák se hemží turisty, a já se skrz ně už podruhé prodírám na výstavu skutečných nahých lidí, abych o tom poreferovala světu. Tentokrát to bude jiné, právě otevřená VOYER GALLERY má zastřešovat ty, kteří se touží stát nahým exponátem dlouhodobě. A já sem jdu s jasným cílem – tentokrát to nevzdat a sáhnout si na lidské umělecké dílo.

Je to jako vstoupit do obchoďáku – a on to vlastně taky je obchoďák, ten Dům módy. Bílá světla, neosobní výtahy, místo, kde bych výstavu nahých lidí nečekala. Už teď mi chybí něco z obskurnosti domečku v Rubešově ulici, kde jsem viděla nahé muže prvně. Ten dodával výstavě ten správný punc lehce zakázané intimity. Ale nechme se překvapit, jaké to bude uvnitř.

Rozhrnuju tmavé závěsy, a rázem jsem v jiném světě. Z nepříjemných obchoďákových světel do jemného přítmí, kde se jen tak mimoděk nakrucuje sedm těl. Místnost je genderově nevyvážená, ostatně jak jsem čekala. Já si tedy, pokud si chci sáhnout na muže (což mi přeci jen přináší větší potěšení, ačkoliv s požitkem ocením i ženskou krásu), mohu vybrat jen ze dvou „kousků“. Zbylých pět jsou ženy, z nichž mnohým v klínech cinkají dlouhé řady piercingů.

Přestože se mi ve stínu červených a modrých světel líbí víc než venku na Václaváku, prožívám zklamání. Jakoby nablýskané a uhlazené prostory najednou shazují estetiku lidských těl někam k lacinosti. Nemluvě o nevkusných plastových dekoracích v podobě torz ženských figurín a jiných podivnostech. Jakkoli se mi zdála předchozí sado maso instalace někdy až moc sado maso, plast, hladké bílé dlaždice i stěny a kýčovité rostlinstvo trčící ze stěny prokázaly expozici medvědí službu.

Pokud se vám zdá, že tlacháním o nevkusu jen odvádím pozornost od svého hlavního úkolu, je na tom něco pravdy. Už dobrých 20 minut přešlapuju v půlkruhu a dělám, že sleduju svázanou dívku v děsivém závěsu, která se houpe uprostřed místnosti. Ten závěs je esteticky skutečně velmi hezký, i když mě za tu dívku bolí stehna napěchovaná mezi složité pletence provazu. Ale já se odhodlávám sáhnout si na mladého muže s kuklou přes hlavu, který je uvelebený v rohu místnosti.

Jak to udělat, aby mě nikdo nevyfotil a já nebyla někde na titulce, jak osahávám chlápka v kukle? No nic, tak se ještě chvíli budu dívat na tu svázanou. „Takhle kdyby mi svázal prsa, tak ho kopnu víš kam. A ani to není pěkné. Ani za ty prachy!“ rozhořčuje se jedna návštěvnice. Je pravda, že drobná žena má ve spleti provazů opravdu nehezky skřípnuté ňadro. Ale pěkné mi to rozhodně připadá. Sleduju jejího „svazovače“ a vidím, že je to skutečné umění. On a jeho „vězenkyně“ mezi sebou mají nějaký druh intimního napojení a komunikace, mluví spolu beze slov. Vidím, že ji to občas bolí, zatíná nárty. Ale přesto se jí to líbí.

Přestává se mi chtít si sáhnout, hledám výmluvy, proč ne. Když najednou se mi v hlavě hemží jen argumenty, proč ano. V myšlenkách se ocitám na některé přednášce, kde mi nalévají do hlavy, že reportáž, to je očité svědectví, to je autentický zážitek. Královská disciplína. Cítím tíhu novinářské povinnosti. K čemu tady budu, když to ani nevyzkouším?

Jdu ke gauči a chci být tak nenápadná, až si mě všimnou úplně všichni, sekuriťáka nevyjímaje. Z nervozity si totiž nasazuju gumovou rukavici opačně. Snažím se to všelijak zachránit, ale palec do díry na malíček prostě nenacpu. Tak já tu rukavici teda otočím. Pro jistotu se mi trhá. Je mi horko. Stojím vedle toho nebohého chlapce, kterého se chystám osahat, a neumím si ani obléct rukavici. No nic, vezmu si další, napodruhé bych to snad trefit mohla.

Už se na mě (možná) nikdo nedívá, jinde v místnosti se snad i dějí zajímavější věci. Přistupuju k němu zezadu a začínám ho hladit od šíje přes ramena a paže. Je to zvláštní pocit, prázdný. Alespoň pro mě. Už jsem měla tu čest se páru mužů takto dotýkat, a tohle bylo snad nejslabší. Nic zvláštního mi tento druh kontaktu nepřináší, jenže proti gustu…Černou rukavicí mu přejedu ještě přes útlý hrudník i ztuhlé bradavky. Chvilkama se vyděsím, jestli můj dotyk nezačíná být příliš něžný, a zda se to sem hodí. Přejedu mu taky po břiše a pak po stehně. Klínu se vyhnu, i když jsem na minulé výstavě viděla, že některé ženy se příliš nezdráhají. No tak raději, aby pro mne nepřišla ochranka.

Tak a je to! Můžu stáhnout rukavice, cítím se jako vítěz a znovu se rodím jako o chloupek větší novinářka, která pro tento příspěvek do žurnalistického rybníku vykročila ze své komfortní zóny a vyměnila ji za zónu rozpaků, studeného potu a zrádných rukavic.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější