Tělo jako nepřítel: Poruch příjmu potravy přibývá. Je zatím i tlak sociálních sítí na dokonalost?
Hlad po dokonalosti, úzkost z těla, počítání kalorií a strach z každého sousta. S poruchou příjmu potravy se v Česku léčí tisíce lidí. Neléčených může být podle odhadů násobně víc. Téměř polovina jsou děti a mladiství. Podle lékařů přibývá nemocných hlavně mezi dětmi od covidu stejně jako jiných psychických nemocí. Diagnóza je o to viditelnější, protože se přímo týká těla, které je v éře sociálních sítí vystaveno ještě většímu tlaku než dřív. Jak s tím bojovat? Ptali jsme se těch, kteří léčbu zvládli.
Co když nebudu nikdy pro nikoho dost dobrá? Chystám se zveřejnit vše, co jím, a každý týden budu dělat kontrolu těla! Tohle je můj cíl. To jsou jen některé z popisků k příspěvkům na sítích pod fotkami dívek extrémně štíhlých postav s vystouplými žebry, boky či lícními kostmi. Profily fitness influencerů jsou zase plné zdravých jídelníčků a každodenního cvičení, někteří dokonce sdílejí i tipy na hubnoucí léky anebo jiní jen fotku sebe samých, jež je ale často upravena desítkami filtrů, které platformy nabízejí. Realita on-line světa přenesla přirozené srovnávání lidí na zcela novou úroveň. A pro nemoc, jež je na srovnávání těla s ostatními často založená, další tlak. Popisuje to i dnes devatenáctiletá Hanka, která bojovala s anorexií.
Hana
„Začalo to už posměchem na základní škole. To mi bylo asi třináct. Spolužáci se mi posmívali za typ postavy. Kluci si ze mě dělali srandu a tehdy jsem začala pochybovat o svém těle. V patnácti jsem přestupovala na střední, měla jsem rodinné problémy, psychicky náročné období a hubla jsem, řekla bych, z toho psychického tlaku,“ popisuje Hanka. „Dost jsem sportovala, dělala jsem taneční sporty, kde jsme nosily odhalující dresy a byl to pro mě hodně velký nátlak na to, jak bych měla nebo neměla vypadat. A byl to čistě holčičí kolektiv, kdy se holky smály sobě navzájem, a tam se to rozjelo nejvíc. Tehdy jsem začala počítat kalorie,“ vzpomíná.
Tak odstartovala Hančina postupná cesta k nemoci, která ji v nejhorší fázi ohrožovala na životě. „Začala jsem omezovat jídla, víc se vážit. Ubírala jsem třeba snídani, doma jsem řekla, že ji nestíhám. Pak už to byly jen večeře, jídlo, u něhož mě viděli doma. Až jsem jednou přímo ve škole dostala záchvat, prakticky jsem už nic nejedla, a museli mi zavolat sanitku a skončila jsem v nemocnici. Bylo mi patnáct. A tam mi řekli, že mám anorexii,“ vzpomíná Hanka.
Po pár pohovorech s lékaři zamířila do psychiatrické nemocnice. Tehdy ji ale ještě nemoc hodně ovládala a stále si nepřipadala hubená dost. I když už měla zdravotní problémy. „Byla mi pořád hrozná zima, byla jsem slabá, padaly mi vlasy, byla jsem bílá v obličeji a pořád unavená. Nesoustředila jsem se, byla jsem podrážděná. Podvědomě jsem věděla, že to není dobrý, ale neřekla bych, že mě potká taková nemoc. Měla jsem kamarádku, která si tím prošla, a v životě by mě nenapadlo, že to někdy potká mě. Neuvědomovala jsem si závažnost a ani to, že jsem už byla opravdu nemocná,“ popisuje Hanka období začátku léčby.
V terapiích postupně začala odhalovat, co se v ní vlastně dělo. „Myslím, že u mě to začalo celkem nevinně, až jsem spadla do něčeho, co jsem nechtěla,“ říká Hanka. Jedna léčba ale nestačila. Později Hanka do všeho spadla znova. „Když nás postihlo úmrtí blízkého v rodině, tak se všechno vrátilo zpátky, a ještě do horší fáze. Při své výšce 162 centimetrů jsem se dostala na váhu 37 kilo. Asi jsem si potřebovala sáhnout na dno, abych sama uznala, že jsem na tom zdravotně špatně a jde mi o život. Nebyla jsem schopna vstát z postele. Všechno mě bolelo. Nemohla jsem pořádně dýchat,“ popisuje Hanka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!