Když jsem před dvěma týdny jela z Česka do Řecka, stála kolem poledne na maďarsko-srbských hranicích zhruba hodinová kolona aut. Byl běžný pracovní den uprostřed týdne.
Protože jezdím do Řecka několikrát ročně už přes devět let, jsem znalá záliby maďarských celníků v buzeraci řidičů a vůbec všech lidí, kteří chtějí do i ze země, čekala jsem to a objela kolonu malým vesnickým přechodem. Přitom se tento manévr mohl zdát zbytečný (a mému partnerovi na sedadle spolujezdce to tak opravdu připadalo) – na dálnici před hranicemi totiž nebyl v podstatě žádný provoz. Ale zatímco moje auto projelo do Srbska přechodem v polích ani ne za deset minut, většina vozů jedoucích po dálnici na jih nabrala na hlavním přechodu víc než hodinu.
Před pár dny cestou zpět z reportáže po Albánii jsem se bohužel už hlavním hraničním přechodům nejen v Maďarsku vyhnout nemohla, jelikož jsem jela v noci a nonstop většinou fungují právě jen velké přechody. Zdánlivě se opět nebylo čeho obávat, celou cestu z Tirany přes Severní Makedonii a Srbsko byl provoz minimální. Přesto jsem si odstála v koloně při vjezdu do Maďarska dvě hodiny. Netřeba říkat, že to bylo zbytečné, důvodem bylo jen rozhodnutí Maďarů otevřít pouze nejmenší možný počet kontrolních stanovišť. Srbští celníci zvládli stejné množství aut odbavit s čekáním do pěti minut.
Člověk nemusí být delfskou věštkyní, aby mu bylo jasné, že v letošním létě čeká řidiče na trase Česko–Řecko (případně Česko–Bulharsko, Česko–Albánie, Česko–Turecko) peklo.
Maďarský sadismus
Už loni bylo cestování automobilem po jižní Evropě (a nejen mimo schengenský prostor) synonymem masochismu. Letos si sice oddechnou ti, co míří do Chorvatska, jež je nově uvnitř Schengenu, ale na ty, co se vydají směr Řecko, čeká lahůdkové grilování v kolonách; samozřejmě primárně na odjezdu a příjezdu do Maďarska, neboť právě Maďaři se vyžívají v co nejpomalejším odbavování turistů. A i když je to o nich známo, lidé mířící právě do Řecka nemají mnoho možností, jak se této zemi a její armádě sadistických celníků vyhnout. V podstatě jedinou alternativou, jež by mohla dávat smysl, ale nedává, je jet přes Rumunsko a Bulharsko. Nicméně Maďaři tvoří kolony i na hranicích s Rumunskem čili tudy si nepomůžete. Navíc kvalita silnic a dálnic v Rumunsku a Bulharsku je daleko za Srbskem a Severní Makedonií. A vezmete-li to přes Chorvatsko, zase si dost významně zajedete.
Podle předpovědí nejen cestovních kanceláří, ale i dle vlád států se středomořskými letovisky se letos navíc očekává, že turistů vyrazí na odvolenou v automobilech ještě víc než loni. Tento trend, který nastartovala pandemie a loni způsobil na několik dnů právě na dovolenkových trasách napříč Evropou kolapsy dopravy (i víc než dvacetihodinové kolony), se nezměnil. Naopak čím dál víc lidí volí na dovolenou vlastní dopravu. Jednak letenky výrazně zdražily a pak mnoho letů zkrátka není, pokud jsou, tak beznadějně vyprodané, letadla jsou plná, neboť je jich méně. Některé aerolinky covidovou dobu nepřežily, jiné propouštěly a už loni neměly dost personálu a ani funkčních strojů (v rámci pandemických úspor se často rozprodával strojový park).
Příklady táhnou
Ke všemu se zdá, že maďarský přístup inspiroval Srby a Severomakedonce, neboť i u nich začínají celníci hrát hru na to, kdo dokáže i s malým počtem aut vytvořit delší a zbytečnější kolonu. Loni v létě se často tvořily dlouhé kolony i na jindy pohodových a dobře průjezdných hranicích mezi Srbskem a severní Makedonií a následně Řeckem. A stejně jako na maďarských hranicích tam vysílené, frustrované a někdy agresivní řidiče pobaveně sledovaly hloučky celníků, zatímco pár jejich kolegů pracovalo uvnitř několika otevřených (většinou jedné či dvou z pěti až deseti) celních budek. To je novinka, ještě před pandemií byli celníci těchto zemí spíš jako diváci podél trati maratonu; občas se zvědavě zeptali, odkud člověk je (i když viděli značku auta a drželi v ruce občanku), jindy jen zamávali a naznačili, že není třeba zastavovat.
Turista, respektive řidič projíždějící z jedné země do druhé, je ale i tady poslední roky čím dál víc v pozici exempláře, na nějž je třeba nahlížet sice shovívavě a s pozvednutým obočím pobaveného pohledu, ale současně přísně. Taky neškodí mírně do něj sem tam šťouchnout klacíkem byrokratické moci, to když reptá, že mu bylo umožněno dusit se ve vlastním potu a výfukových zplodinách v pestrobarevných kolonách. Pokud je uremcaný příliš, přijde ke slovu francouzák a zvedák a důkladná kontrola vozidla včetně prohlídky automobilových útrob. To aby bylo jasné, že hodina, dvě, pět… čekání se můžou změnit i na celou noc či den.
Jak mi už loni odpověděl srbský celnický matador, když jsem se ho mírně hystericky ptala, proč mají otevřeno jen jedno ze šesti okýnek: nemá vás jezdit tolik. Jeho kolegové z hloučku opodál mu mohutně se smíchem přitakali.
Maďarský trend uzavřené a k tranzitu nepřátelské země se zdá být alespoň na Balkáně na vzestupu. A nic na tom nemění ani proklamace zástupců těchto států, že naopak turisty a cestovatele vítají (i když u nich nechají jen peníze za dálniční poplatky, naftu a občerstvení).
Kdo je připraven, čeká lépe
Těmto situacím se dá předcházet jen částečně. Ideální je necestovat první a poslední dny prázdnin. Pokud už musíte, většinou bývají lepší dny od úterý do čtvrtka, zásadně ne pátky a neděle. Vyplatí se sledovat, kdy mají prázdniny Němci, Rakušani a Poláci, a jet jindy. Od nich míří do Řecka a na Balkán (mnohdy dál do Turecka) silné proudy aut.
Jak už jsem psala, ne vždy je možné pekelné hraniční uzly objet. Většinou to lze pouze během dne od sedmi do sedmi. I v hlavní sezóně bývají malé přechody rychlejší (zase k nim ale nevede dálnice a často je musíte hledat, mnohé nejsou záměrně nijak značeny, aby jimi jezdili jen místní).
Každopádně je dobré s kolonami počítat a být připraven. Tedy mít dost jídla a pití, hygienické potřeby, které lze použít přímo (na čisté toalety s papírem a papírovými ubrousky na pumpách zapomeňte), zábavu do auta (filmy, hudbu, mluvené slovo), léky, funkční klimatizaci a dost benzínu/nafty. Opravdu není výjimečné stát v koloně i víc než pět hodin.
Taky lze doporučit mentální cvičení na mírnění agresivity. Téměř vždy se najdou řidiči, kteří situaci nezvládnou, po pár hodinách čekání na pár set metrech jim rupnou nervy a oni se rozhodnou pokořit nejen celníky a hranici, ale taky fyzikální zákony. Rozjedou se mezi proudy aut, často míří do prostoru, kam se nevejdou, musí couvat, přestože není místo, předstírají, že neviděli a neslyšeli, že někomu auto odřeli… V takových situacích není možné čekat pomoc od celníků. Tohle je nezajímá. Respektive je to pro ně zábava, ale ne práce. Odřená auta a rvačky či fyzické násilí mezi řidiči a osádkami aut se dějí mimo území jejich státu. Oni by zasáhli pouze tehdy, pokud by se to stalo přímo v prostoru celnice a pod kamerami. Že je to hrozné? Ale vy tím prostorem holt musíte projet s jejich požehnáním, a tak se pokorně potíte, vztekáte, pláčete, prosíte, modlíte se… a nakonec jim podáte občanku a techničák a zelenou kartu a ještě jim nakonec poděkujete.
