Loňská očekávání, že se Řecko díky návalu turistů po chudých covidových létech řádně zahojí, nevyšla. O to větší zájem dovolenkářů primárně z Evropy čekají Řekové letos. Krize ani válka na Ukrajině jim starosti nedělají. Samozřejmě i tady se oproti loňsku zdražilo.
Bláznivé počasí, rok, svět
“Tohle je bláznivý rok,” říká Dimitris a nabízí, že mi udělá kafe (granule v teplé vodě zalité kondenzovaným mlékem). Odložil štětec, kterým natírá okenice domku na pláži na olivově zelenou. Loni a vůbec, co si pamatuju, byl plážový domek bílo-modrý, letos se rozhodl pro změnu.
“Uvnitř mám novou troubu a mikrovlnku, dokonce jsem koupil pračku a další plážová lehátka,” vypočítává.
Žije s rodinou asi sedmnáct kilometrů odsud, ve městě, jež má nejen přístav, ale i pláže, tam však dům na kolonádě u moře nevlastní, bydlí ve staré čtvrti kus od moře (původní osídlení jsou nejen tady v Makedonii a na Chalkidiki málokdy u pláží, vyjma rybářských vesnic).
Domek na pláži koupil před víc než třiceti lety za pakatel a teď ho v podstatě živí. Loni prý na pronájmu přes letní sezónu od června do konce září vydělal přes 17 tisíc eur. Věřím mu, cena, které za malebnou chaloupku s pěti postelemi, miniaturním kuchyňským koutem a venkovní sprchou chce, je dost vysoká. Přesto má už teď zaplněnou téměř polovinu letošní sezóny. A loni jsem byla svědkem, že dům byl dovolenkáři hlavně z Rumunska obsazený nonstop.
“Letos jsem ještě zdražil. Cizinci mají peněz! Jaká krize?” rozhazuje rukama.
“Fakt si nedáš kafe? Musíte posekat trávu? No jo, já taky, a to mám mnohem menší zahradu než vy. Ale kdy? Teď přece ne? Před chvílí přestalo lít a koukej,” zaklání hlavu a ukazuje směrem nad pohoří, jehož první kopce vyrůstají pozvolně jen kousek od nás.
Nad vrcholky visí další temné a těžké mraky. Dimitris si přitáhne péřovku k mohutnému trupu.
“To je teda jaro,” uchopí znovu štětec.
Suchá a teplá zima
“Letos v únoru jsem musela několikrát zalít kytky venku na zahradě. To nepamatuju. V lednu a únoru takové sucho. A vlastně žádná skutečná zima. Jestli jsem musela nějak moc topit, tak stěží čtyři dny. V krbu jsme zatápěli dvakrát, všecko dřevo nám zbylo,” slévá slanou vodu z pětilitrovek plných nakládaných zelených, takzvaných ‘prásino' oliv paní Maria (spolu s Annou a Niki nejběžnější místní ženské jméno), zatímco se její muž Nikos ptá, jestli nezajdu na kafe.
Její slova potvrzuje i náš soused Janis, žijící se svou starou maminkou Marií na dohled mého domu na výběžku nad mořem.
“Jaká zima? Letos? Mami, řekni. Kolikrát jsem musel přitápět v kamnech, co? Ani týden. Nekecám. To je zima? A teď? Pro změnu každý den prší. Bez přehánění. Ráno je celkem hezky, svítí slunce a pak… déšť. Ne moc, ale ani ne málo, zato pořád. A chladno. Loni touhle dobou ses už koupala, no ne? Viděl jsem tě z okna. A letos? Po zadek jsi tam vlezla, jsem se díval,” Janis si zapaluje cigaretu.
Když následující den v pátek přijde na návštěvu kamarádka Gisela, taky popisuje, že letos vlastně byla zima jen podle kalendáře. Spíš chladnější podzim. Ani si prý nevzpomene, jestli některou noc mrzlo.
Ale aspoň měli lidé dost času sklidit olivy, protože se jich urodilo požehnaně, dodá a postaví na stůl láhev – letos se jim moc povedl, je zlatý, sbírali až černé plody, musím ochutnat.
Studené a upršené jaro
V neděli jdeme na návštěvu my ke Gisele. Procházíme kolem rozkvetlých muškátů, kosatců, máku, šeříků, růží… Gisela líčí, jak musela během února zavlažovat zahradu. Viděla, že rostliny i stromy žízní, což prý snad ještě nezažila, a to žije v Řecku přes třicet let. Stojíme pod olivovníky vedle jejího penzionu ve svetrech a ona v zimní bundě. Je patnáct stupňů a vlhko, pro změnu po dešti – dnes už po čtvrté přeháňce. Společně přemýšlíme, kdy a jak nám konečně uschne ráno vyprané prádlo – v sedm svítilo slunce, tak jsme obě, byť pět kilometrů od sebe využily příležitosti a rychle vypraly. Teď máme vlhké prádlo porůznu rozvěšené uvnitř domu.
“V lednu a únoru a březnu tady má pršet, vždycky pršelo, letos skoro nic. Takže i když naopak teď v dubnu, když už má být deště méně, prší každý den, nebude na léto dost vody. To vážně není dobré,” říká.
Ví, o čem mluví. Už několikrát musela v srpnu svým hostům, stejně jako ostatní provozovatelé hotelů a penzionů v okolí omezit množství vody. Protože zkrátka nebyla. A město, na jehož vodovodní řád je napojena a platí extra poplatky za turisty, jí neumělo pomoct. Voda zkrátka nebyla téměř nikde. Tehdy naštěstí mohla přikoupit aspoň trochu (a velmi draze) pár kubíků od známého, který žije v nedalekých horách a má studnu, v níž něco málo bylo.
“Teď je voda všude,” konstatuje se pro změnu Maria z kavárny na náměstí v rybářské vesnici, kam každý den chodíme na kávu a bugatsu (sladké pečivo s vanilkou a skořicí).
“Zato lidí moc není. Kdo by taky v takovém počasí chodil,” ukáže bradou na dva karavany s francouzskou poznávací značkou.
Jejich posádky se choulí do roláků a větrovek, zjevně taky čekali poněkud teplejší a slunečnější řecký duben. Kromě nás sedí pod slunečníky před její kavárnou už jen jeden místní zákazník.
Boží letní sezóna
Projíždíme naším spádovým městem v oblasti Sithonia na Chalkidiki. Dokončují tu několik dalších velkokapacitních apartmánových domů. Před pár lety místní radnice zainvestovala do pobřežní kolonády a dnes to tady připomíná francouzskou riviéru. Restauratéři a kavárníci finišují přípravy na sezónu, mnozí už mají otevřeno a prázdno. Bavíme se s těmi, co známe, protože k nim už léta pravidelně chodíme. Opakují to, co Dimitris – letos je rozhodně spasí zahraniční turisti.
“Známý, co má rybí tavernu, mi říkal, že k němu jezdí Rumuni a Bulhaři a že klidně nechají za večeři pro čtyři lidi i tři sta eur. A ty se ptáš, jestli nemáme obavu z krize. Jaká krize? Tu máš možná ty a já. Ale turisti?” majitel kavárny na kolonádě Stavros odmítá připustit, že by letos město konečně nezaplavilo moře dovolenkářů připravených utrácet.
Všichni v Řecku v to doufali loni, po covidu se měli vrátit aspoň ti, co jezdili dřív. To se nestalo. Nejen tady na Chalkidiki. Celkově v Řecku, ale také třeba v Itálii bylo méně turistů než před pandemií.
Letos je krize a pokračuje válka na Ukrajině, přesto zde věří, že je čeká bohatá a doslova ‘boží' letní sezóna.
Nikdo z těch, s nimiž jsem mluvila, přitom zatím nemá zdaleka zarezervované kapacity na celé léto. Přesto věří, že to tak nakonec bude – ani jedna postel nebo židle prázdná.
Zdražit a vydělávat
Ke všemu všichni zdražili. Chtějí výrazně víc za jídlo, služby, ubytování… než loni. Poznat to lze nejen v restauracích a během hovoru s pronajímateli ubytování, ale i na trhu, kam místní faráři každý pátek přivážejí své výpěstky. Ceny jsou vyšší. A nejde o jednotky procent.
“Možná právě proto, že je krize a věci všude zdražují, chtějí lidé víc a zároveň budou turisté ochotní investovat do dovolené? Protože mají strach, že za rok už na to nebudou mít vůbec?” uvažuje Gisela.
To náš soused Janis v tom má jasno – cizinci jsou pořád bohatí a rozhazují eura, kudy chodí. On sám je sice dlouhodobě nezaměstnaný, žije s těžce nemocnou maminkou a pobírá od státu příspěvek na ošetřovné, takže v podstatě živoří, ale jakmile maminka navždy odejde, hodlá proměnit její dům (který teď připomíná skladiště a zvířecí útulek v jednom, aktuálně mají přes dvanáct koček a tři psy) v Airbnb a pronajímat ho.
Ukáže rukou s hořící cigaretou, jejíž popel padá na koberec pod námi, k oknu, kterým je vidět Dimitrisův dnes už bílo-zelený domek: “Víš, kolik vydělává na té malé krabičce? A náš dům je větší a má lepší výhled. Lidi jsou furt bohatí, Adélo. Vem si třeba Natálii, jo, tu naši známou z Kyjeva, co utekla s dětmi před válkou. Léta měli jen prázdninový apartmán na kopci a stačil jim. No… zrovna si támhle za zatáčkou koupila dům. A ty mi říkáš, že je krize a lidi chudnou… Koukni na ni. Kde na to vzala? Je to doktorka. Doktor z Ukrajiny, co uteče před válkou, přece nemá miliony na vilu u moře. Tak proč bych já neměl na cizincích taky vydělat?”
