nahoru

Korejský zázrak: Reportáž ze země, která „TO“ zvládla

Markéta Balková22. února 2021 • 14:00
Korejský zázrak: Reportáž ze země, která „TO“ zvládla
foto: Markéta Balková

Kamarádka navrhne sraz v malém baru o půl deváté. Dřív nestíhá, a tak počítám s tím, že do sebe rychle hodíme jednu skleničku před úředně nařízenou zavíračkou v devět. Když pak dorazí o několik minut později, já už nedočkavě přešlapuju na smluveném místě v obavě, že si ani nestihneme objednat.

„Oppa – brácho, dvě dvojky červeného,“ obrátí se kamarádka familiárně na majitele baru, zatímco si sundává jednorázovou hygienickou roušku a shazuje ze sebe dlouhou černou bundu připomínající péřovou deku. Prožívám třetí zimu v Koreji, a tak jsem už zvyklá na tyhle neforemné, vše zakrývající kabáty, do kterých se v mrazivém období halí většina Korejců.

V následujících minutách se do dosud prázdné místnosti dostaví dva další hosté a z tašek začnou vytahovat vlastní pochutiny k pivu či vínu – chipsy ze sladkých brambor, sušenou rybu s pálivou omáčkou a čerstvé mango zkřížené s jablkem – ,jež posléze nabídnou i nám. Devátá hodina se rychle blíží a barman se zeptá, jestli nám nebude vadit, když ztlumí osvětlení a ztiší hudbu. Zároveň obrátí ceduli na dveřích s anglickým nápisem „Closed“ – kvótu maximálně čtyř lidí ve skupině jsme evidentně naplnili. Najednou sedíme v přítmí, tichu automaticky přizpůsobíme i naše hlasy a já si rázem připadám jako v nějakém speakeasy baru za americké prohibice. Když zhruba za dvě hodiny jako první odcházím, barman mě požádá, abych si fakt, že ilegálně obsluhuje hosty po zavíračce, nechala pro sebe. V tu chvíli si uvědomuju, jak unikátní to byl večer ve srovnání s tím, co zažívám v Soulu denně.

Fantasticky nízká čísla

Do těchto dnů vystoupal celkový počet potvrzených nakažených v dvaapadesátimiliónové Jižní Koreji na bezmála 83 tisíc. Čísla se mohou zdát ve srovnání s tristní situací v České republice směšná. Korejcům se ale dosud vždy vyplatilo brát nákazu vážně, mimo jiné na základě zkušenosti s epidemií MERS před několika lety, a svou zodpovědností a důsledností se jim podařilo ji udržet víceméně na uzdě, a to bez zásadního poškození ekonomiky.

Připomeňme si, že Jižní Korea byla vloni v zimě hned druhou zemí na světě, kde nákaza vypukla. V průběhu března 2020 evidovala zhruba 6600 případů, což bylo hned po Číně nejvíc na světě. V té době se nacházelo v České republice méně než 50 potvrzených nakažených.

O několik měsíců později, v létě, když byli Češi „best in covid“, stála již Korea o dost vepředu. Měla za sebou úspěšně zvládnuté dvě vlny epidemie a poměrně zajetý systém 3T neboli efektivní testování, trasování a transparence informací. Korejská vláda spolu s respektovaným Národním úřadem pro kontrolu a prevenci nemocí (KDCA) připravily agresívní informační kampaň, včetně webových stránek a telefonní aplikace. Obyvatelé byli denně zásobováni tiskovými konferencemi a mnohokrát denně aktualizovanými textovými zprávami informujícími o pohybu potvrzených nakažených. Dezinfekční gely byly umístěny ve všech veřejných prostorách, včetně vstupů do parků.

Hlavní šiřitelé nákazy tak byli poměrně snadno a rychle odhaleni a izolováni. Nutno dodat, že se v té době dařilo virus udržet víceméně v těch komunitách, kde se začal šířit, ať už šlo o příslušníky protestantských církví, kteří se nakazili při mších, nebo pravicovou opozici, jež v srpnu zorganizovala pololegální protivládní demonstrace.

Na přelomu podzimu a zimy virus v mnoha zemích opět prokázal svou schopnost přežít i v těch nejpřísnějších podmínkách, Koreu nevyjímaje. Tentokrát se ovšem začal šířit na mnoha místech, včetně nemocnic a škol. Ke konci roku situace kulminovala s více než 1300 potvrzenými případy za den, nejvíce za celou dobu trvání nákazy v Koreji. Počet úmrtí, až donedávna minimální, dodnes překonal 1500 osob; minimálně padesát z nich zemřelo jen v prosinci během čekání na přijetí do nemocnice.

Hlavními ohnisky nákazy se staly domy pro seniory a vězeňská zařízení, jež zůstaly odděleny od zbytku populace. Zoufalou situaci v domovech důchodců označil zaměstnanec jednoho z nich za „karanténu až do smrti“, kde zdraví i nakažení klienti spolu se zaměstnanci kohabitovali po dlouhou dobu bez možnosti navzájem se od sebe izolovat.

Nyní je však situace opět relativně stabilizovaná a denní přírůstky nepřesahují několik set osob. Také díky tomu, že úřady již potřetí od začátku nákazy zpřísnily preventivní opatření. Rušný život v tomhle megaměstě, které nikdy nespí, se tak změnil k nepoznání. Vyhlášené noční kluby, karaoke bary a školy taekwondo zejí prázdnotou. Vymazlené soulské kavárny, v nichž Korejci s oblibou hodiny vysedávají a pózují pro Instagram, prodávaly kávu až donedávna jen do kelímku s sebou. Veškerá výuka, a to už v předškolním věku, probíhá po celé měsíce on-line; až od konce ledna začaly školy pouštět děti postupně dovnitř na jeden až dva dny v týdnu. Kolem Vánoc byly na několik týdnů poprvé uzavřeny dokonce i slavné soukromé vzdělávací akademie, tzv. hagwony, a dosud nedotknutelné kostely vysílaly mše přes internet.

Po celém Soulu bylo narychlo vybudováno 150 dodatečných testovacích stanic, kde se může kdokoli nechat anonymně a zdarma otestovat.

Ani tentokrát však vláda nezavedla úplný lockdown, a zachovala tak aspoň minimální dojem normálního života. Dovoleno je téměř vše, naopak zakázáno je sdružovat se ve skupinách pěti a více osob. A lidé pravidla dodržují.

Jihokorejský New Normal

Korejci se bez řečí podvolili novým pravidlům, jež by byla v Evropské unii, žijící ochranou osobních údajů, těžko představitelná. Místní společnost funguje dosud na tradičním, hierarchickém základě, takže hodnoty jako respekt vůči autoritě stejně jako úcta ke starším a podřízení zájmu většiny jsou považovány za samozřejmost. A to přesto, že Korejci jsou velmi citliví na svá práva a osobní svobody, mimo jiné na základě bohatých historických zkušeností s diktátorskými režimy.

Když už se odvážíte vyrazit do společnosti, čeká na vás v restauraci, muzeu nebo u lékaře formulář, kde bez pípnutí vyplníte jméno, adresu, telefonní číslo a momentální tělesnou teplotu. Nošení roušek tu zevšednělo natolik, že vyjít dnes z domu bez zakrytého obličeje rovná se zapomenout na kalhoty.

Milióny sledovacích kamer ve veřejných prostorách jsou už delší dobu součástí běžného života Korejců, nad níž se nikdo nepozastavuje a díky které patří Soul a další korejská města k těm nejbezpečnějším na světě. Nyní, v době koronavirové, se pak málokdo odváží porušit přísnou karanténu a odskočit si ven třeba jen s odpadem.

 

Ve zbytku článku se dočtete:

  • Jak pomáhají ve zvládání epidemie doručovací služby
  • V čem spočívají nevýhody korejského přístupu k řešení pandemie

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku