nahoru

Válka dronů III.: Svědectví našich reportérek z války o Náhorní Karabach

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová 23. října 2020 • 13:20
Válka dronů III.: Svědectví našich reportérek z války o Náhorní Karabach
foto: Lenka Klicperová

Ve správním centru Náhorního Karabachu Stěpanakertu vládne ponurá atmosféra. Život místních lidí se odehrává v krytech, tedy sklepech, a mezi rychlými výsadky nahoru. Sehnat něco k jídlu a zase zpět pod zem. Město každý den zasypávají rakety.

Je to čím dál děsivější. Nikdy nebyla válka tak technická. Ve městě zůstalo stále ještě dost obyvatel, kteří se odsud nechtějí nechat vyhnat. Město denně ostřelují ázerbájdžánské rakety. Ázerbájdžán je země s bohatými zásobami ropy a zemního plynu. Oproti chudé Arménii má z čeho nakupovat zbraně. Zejména izraelské high-tech drony jsou nesmírně nebezpečné. Na město dopadá i zakázaná kazetová munice. Za Ázery navíc stojí Turecko, které jim poskytuje další zbraně a podporu.

Exodus

Z Náhorního Karabachu už uprchla polovina jeho arménských obyvatel. Zejména ženy a děti. Matky, které mají na frontě syny, ale odmítají opustit město. Na frontě se odehrává pravé peklo. Dříve byla arménská obrana účinná. Využívala hornatého náročného terénu, kde si Arméni vybudovali opevněné pozice.

Přes ně bylo těžké projít. Jenže s drony je válka o poznání odlišnější a hornatý terén už Arménům neposkytuje tolik výhod. Ázerové však doufali v Blitzkrieg, který se nezdařil. Jen pomalu a za cenu ztrát na obou stranách dobývá ázerbájdžánská armáda pohraniční pozice.

 

Vybíháme zase z ulice do nejbližší budovy. Sice nemá sklep, ale někde se člověk při neustálém dunění raket krýt musí. Úlomky munice při explozi působí strašná zranění. Jezdit po městě v autě se už nyní rovná pokusu o sebevraždu. Ale sehnat auto, které by nás někam odvezlo, je v ostřelovaném Stěpanakertu téměř nadlidský výkon.

Seženu auto

Náš přítel Karen poslouchá v přítmí krytu naši diskusi. „Dobře, seženu auto, chápu, že je důležité zaznamenat dopady války,“ bere do ruky telefon. Síť ještě funguje, i když jsou výpadky. „Za chvíli přijede přítel s autem a pojedeme do nemocnice,“ dostáváme exkluzívní povolení.

Prázdnými ulicemi se řítíme jako na nějakém šíleném okruhu formule 1. Přijíždíme ke komplexu budov nemocnice. Je to výstavní nový areál, za který by se nemusel stydět žádný kraj v Česku. Zatím zasažen nebyl. Raketa však den předtím dopadla na budovu využívanou místními záchranáři, paramediky. Vjedeme do areálu a hned je jasné, co se tu odehrává. Přijíždějí houkající sanitky a vykládají zraněné. Zdravotníci je nakládají na vozíky a pojízdná nosítka. Právě svážejí zraněné z místa dopadu další rakety.

Na chodbách vládne rozruch, strašný je pohled do tváří zdravotníků. Jsou plné zoufalství, beznaděje a zračí se v nich probdělé noci. Nevyspali se od 27. září, co vypukly boje. Nahlížíme do jedněch otevřených dveří. Na lůžku leží muž v bezvědomí. K nosu mu vedou hadičky s kyslíkem, nad jeho hlavou se houpe vak s infúzí. Sestra odhrnuje deku. Objevuje se jedna čerstvě amputovaná noha. A hned potom druhá. Bílým obinadlem prosakuje krev, která barví i prostěradlo do ruda. Sestra zvedne oči od zmrzačeného těla a naplno se rozpláče. „Pomozte nám, prosím! Naši synové umírají! Už nemůžu to utrpení snést, už na to nemáme síly,“ mladá žena nemůže ovládnout emoce.

Další amputace

Ve vedlejší místnosti probíhá boj o záchranu životů tří mužů. V místnosti je plno lidí, kromě zdravotníků i dvě ženy, evidentně nepatří ke zdravotnickému personálu. Jsou tu kvůli identifikaci obětí. V očích mají slzy. Skoro všichni tu mají oči zalité slzami. Jeden z mužů právě zemřel. Sestry ho s bolestí ve tvářích odpojují od všech přístrojů. Lékaři ale nemají čas truchlit, vedle jsou další, kteří potřebují pomoc.

„Nevím, kolik jsme doteď přijali raněných. Ošetřujeme civilisty i vojáky, neděláme dávno rozdíl. Pracujeme tu ve strašných podmínkách, jsme zavaleni prací. I přesto po zdravotní stránce zabezpečujeme všechno. Co se to tady, proboha, děje? Jak může někdo něco takového dělat? Vždyť je to nelidské. Chci, aby to svět pochopil a pomohl nám to ukončit,“ říká ředitel nemocnice Maher Musaeljan.

Na chodbě sedí vyčerpaně několik zdravotníků a hledí aspoň pár minut do prázdna. Jen pár minut, než se zase budou muset pustit do další amputace.

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová




Diskuse ke článku