nahoru

Válka dronů II.: Svědectví našich reportérek z války o Náhorní Karabach

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová 14. října 2020 • 10:00
Pan Valerij si do sklepa přitáhl skládací lehátko, a dokonce i samovar
Pan Valerij si do sklepa přitáhl skládací lehátko, a dokonce i samovar
• foto: 
Lenka Klicperová a Markéta Kutilová

Strávily jsme dva dny ve městech Martuni a Hadrut v Náhorním Karabachu, kousek od aktuální bojové linie. Města jsou pod konstantním ostřelováním ázerbájdžánskou armádou. Většina civilistů odjela. Člověk by čekal, že 40 kilometrů od hranice už bude klid. Opak je pravdou.

Stěpanakert je ostřelován stejně jako pohraničí. Sice sem nedosáhne dělostřelectvo, ale rakety a drony mění město v hromadu trosek a lidské životy se smrskly na přežívání v krytech a ve sklepích. Ve městě jsou totiž ještě stále tisíce civilistů. Doufáme, že přijedeme do Stěpanakertu, kde bude snad chvíli pokoj. Pijeme místní pivo na terase hotelu, všude vládne klid. Najednou rána. Exploze. Přímo před námi. Šílený úprk do přízemí hotelu, tam, kde je za normálních okolností posilovna.

Život v bunkru

Běžíme i s lahvemi nedopitého piva, není ani čas je odhodit. Přibíhá další osazenstvo hotelu, novináři, místní správa, která si tu dává často schůzky… Od té chvíle je Stěpanakert pod neustálou palbou. Nikdy nevíme, kdy to přijde a kam to padne. Ostřeluje se centrum města, obytné části, centrum místních záchranářů. Vypadává proud, telefonní signál.

Večer se městem rozezvučí sirény. Přibíhá voják a křičí: „V padval, bystro, bystro.“ Během minuty je restaurace prázdná. Všichni utíkáme o patro níž, kde jsou jakési šatny a posilovna. Zvenku se ozývají dopady raket.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku