Strávily jsme dva dny ve městech Martuni a Hadrut v Náhorním Karabachu, kousek od aktuální bojové linie. Města jsou pod konstantním ostřelováním ázerbájdžánskou armádou. Většina civilistů odjela. Člověk by čekal, že 40 kilometrů od hranice už bude klid. Opak je pravdou.
Stěpanakert je ostřelován stejně jako pohraničí. Sice sem nedosáhne dělostřelectvo, ale rakety a drony mění město v hromadu trosek a lidské životy se smrskly na přežívání v krytech a ve sklepích. Ve městě jsou totiž ještě stále tisíce civilistů. Doufáme, že přijedeme do Stěpanakertu, kde bude snad chvíli pokoj. Pijeme místní pivo na terase hotelu, všude vládne klid. Najednou rána. Exploze. Přímo před námi. Šílený úprk do přízemí hotelu, tam, kde je za normálních okolností posilovna.
Život v bunkru
Běžíme i s lahvemi nedopitého piva, není ani čas je odhodit. Přibíhá další osazenstvo hotelu, novináři, místní správa, která si tu dává často schůzky… Od té chvíle je Stěpanakert pod neustálou palbou. Nikdy nevíme, kdy to přijde a kam to padne. Ostřeluje se centrum města, obytné části, centrum místních záchranářů. Vypadává proud, telefonní signál.
Večer se městem rozezvučí sirény. Přibíhá voják a křičí: „V padval, bystro, bystro.“ Během minuty je restaurace prázdná. Všichni utíkáme o patro níž, kde jsou jakési šatny a posilovna. Zvenku se ozývají dopady raket.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
