Deník z intenzivky: Úplně zdravý se ještě necítím, ale už je to lepší, říká vyléčený voják | Reflex.cz
nahoru

Deník z intenzivky: Úplně zdravý se ještě necítím, ale už je to lepší, říká vyléčený voják

Iva Roze20. dubna 2020 • 20:30
Jaroslav Karlík strávil na klinice ARO s komplikacemi způsobenými koronavirem pět dní. Teď už je doma a je mu líp
• video: 
Jarmila Štuková

Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde

Den 26 (19. dubna)

Ještě před dvěma týdny ležel Jaroslav Karlík tady na klinice ARO a dýchal kyslík pomocí masky. Měl záchvaty kašle a byl tak vyčerpaný, že jen něco tak zdánlivě banálního jako sednout si na posteli znamenalo intenzivní práci a soustředění na půl hodiny. Přitom jako voják z povolání, který je mladý, fit a bez jiných zdravotních obtíží, vůbec nesplňoval klasická kritéria pacientů s těžkými komplikacemi nákazy koronavirem.

„Pořád jsem spal,“ vzpomíná Karlík (41). „Matně si pamatuju, že mě dovezla sanitka, pak jsem na vozíku přijel na ARO a pak už si vybavuju jen tisíce rukou okolo mě, kanyly a začala léčba.“

Dobrá zpráva je, že po pěti dnech v intenzivní péči a dalších pěti na standardním oddělení ho propustili do domácí péče. Před pár dny pak dostal další dobrou zprávu: že je konečně covid-negativní.

„Úplně zdravý se ještě necítím,“ říká dnes na zahradě domku u Příbrami, ve kterém žije se svou přítelkyní a tříletým synem. „Vyjdu schody a jsem pořád zadýchaný, třesou se mi ruce, ale už je to lepší.“

Něco je špatně

Karlík se koronavirem nakazil pravděpodobně ve službě při hlídání hranic někdy po 15. březnu. Ten den vojákům řekli, že se zavírají hranice a druhý den, 16. března, už byli nastoupení u Chebu a pomáhali policistům se střežením „čáry“. Všichni vojáci bydleli na jedné ubytovně a jako většina zbytku republiky v té době ani oni neměli ochranné pomůcky, roušky ani rukavice. Později se ukázalo, že jeden z vojáků byl nakažený koronavirem, ale nevěděl o tom.

„Já jsem s ním jezdil v autě, takže asi tam se to přeneslo,“ říká Karlík, který začal cítit, že na něj „něco leze“ o skoro týden později, 22. března. Když přijel večer ze služby a vylezl ze sprchy, začal se klepat a dostal zimnici. Druhý den si naměřil teplotu 38,5.

„Věděl jsem, že něco je špatně,“ říká. „Horečku jsem měl asi potřetí v životě, naposledy na vojně.“  

Ani jeho kolegovi nebylo nejlíp. Ten den nahlásili další čtyři vojáci z celkového počtu asi padesáti, že jsou nemocní. Druhý den pro ně přijela vojenská sanitka a vzala je do Ústřední vojenské nemocnice na testy. Ti, co měli jako Karlík zvýšenou teplotu, šli okamžitě na neschopenku.

Karlíkova přítelkyně mu mezitím doma připravila „infekční“ pokojíček. Když přijel k domu, oblékl se do igelitového pytle a nasadil si plastové sáčky na nohy, aby nekontaminoval celý dům a šel přes terasu přímo do toho pokoje.

„Syn už se těšil na tatínka a chtěl pusinku a bylo mu těžké vysvětlit, že k němu nemůžu,“ říká Karlík.

Následující týden pak strávil v naprosté izolaci ve svém infekčním pokojíku, aby nenakazil rodinu. Přítelkyně mu za dveře dávala jídlo a čaj a on bral paralen, aspirin a potil se. Ale bylo mu den ode dne hůř.

„Nikdy neberu prášky. Vždycky když mi něco bylo, tak to za dva dny bylo pryč,“ říká. „Tohle jsem fakt neznal.“

Zápal plic

Ani po týdnu se mu stále nepodařilo srazit teplotu. Naopak, horečka šplhala ke čtyřicítce.

„Když jsem ležel v posteli, bylo to ještě docela OK, ale když jsem potřeboval vylézt z postele, nebo změnit polohu, tak jsem dostal záchvat kašle,“ říká. „Kašlal jsem tak, že mi bylo až na zvracení, chvílema mi bylo na omdlení. A tyhle stavy se zhoršovaly.“

Postupem času už ani nevstával, aby se najedl nebo napil. Pořád si ale myslel, že na tom není tak zle, aby si musel volat sanitku. Nakonec mu ji zavolala 1. dubna přítelkyně. Ještě ten den byl přijat s oboustranným zápalem plic na kliniku ARO Všeobecné fakultní nemocnice a krátce poté mu nasadili antibiotika a antimalarika.

„Dali mi dýchat kyslík a potom se mi ulevilo,“ říká. Po pěti dnech se z intenzivky dostal na standardní oddělení a 9. dubna ho propustili domů. Říká, že se mu dostává veliké podpory ze všech stran. Obvodní lékař a velitel baterie ho nabádají, ať nechvátá a pořádně to vyleží.

„Všichni mi psali, ale já na ten telefon ani neviděl,“ říká.

Nikdo netuší, proč zrovna u něj měla nákaza tak dramatický průběh ani proč voják, od kterého se ostatní pravděpodobně nakazili, měl naopak průběh relativně mírný. Jen si prý poležel doma, stejně jako další kolega. Jiná kolegyně, kterou taky odvezla vojenská sanitka, skončila v nemocnici na kapačkách, protože hodně zvracela. Nikdo jiný ale neskončil na intenzivce jako on. Na druhou stranu, na rozdíl od něj jsou všichni čtyři ostatní vojáci i po měsíci stále covid-pozitivní.

A taky nikdo netuší proč.

Iva Roze




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější