Deník z intenzivky: Na jednu stranu nám lidi vozí sladkosti, ale pak se nás štítí | Reflex.cz
nahoru

Deník z intenzivky: Na jednu stranu nám lidi vozí sladkosti, ale pak se nás štítí

Iva Roze31. března 2020 • 12:20
Zdravotní sestra a mentorka Zuzana Pražáková má strach o svoji rodinu
• video: 
Jarmila Štuková

Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem covid-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde

Den 7 (30/3) – Lidé nám vozí sladkosti, ale pak se nás štítí

Na pokoji, kde se schází sestry, když zrovna nejsou v infekčním prostoru a mohou si konečně na chvíli sundat respirátory, leží v rohu nafukovací matrace.

„To kdybychom tu potřebovali přespat,“ vysvětluje staniční sestra Marie Klatovská. Většina sester není z Prahy a jezdit domů je mezi 12hodinovými směnami náročné. Klinika už pro personál pro jistotu i vyčlenila jeden pokoj se čtyřmi lůžky, kde budou moct sestry přespávat, kdyby se situace na intenzivní péči vyhrotila do té míry, že nebudou moct jezdit domů vůbec. Nebo přesněji, když tam nebudou chtít jezdit.

 

Už teď začínají pociťovat, že jsou populací – a občas i svými rodinami – vnímáni jako „sestry s cejchem smrti“, takové chodící prskavky koronaviru.

„Lidi nám sice vozí sladkosti, ale pak jsou lidé, kteří se nás štítí,“ říká Zuzana Pražáková, 37, zdravotní sestra a mentorka, která se na oddělení vrátila, ačkoli by ještě měla být na mateřské. Využila toho, že se o děti (2 a 5 let) teď může starat manžel, protože pracuje z domu. Pražáková sice teď pracuje jen na částečný úvazek, ale i tak cítí, že to, že díky tomu, že se pohybuje v části nemocnice, kterému teď přezdívají Covid House, se od ní ostatní lidi čím dál víc distancují.

„To mi bere vítr z plachet,“ říká.

Zdravotní sestry z intenzivky se shodují v tom, že společnost si jejich práce teď cení víc než kdy dříve. Ale zároveň cítí, že by všichni byli možná nejradši, kdyby se zdravotníci v té nemocnici zavřeli, absolutně se izolovali a nevycházeli, dokud to celé neskončí.

Izolace od rodin

„Hodně z nás už se od rodin izolovalo,“ říká zástupkyně staniční sestry Romana Pucholtová, která má dvě děti, 7 a 5 let. Navrhla ostatním sestrám, že by si měly psát diář, aby si pamatovaly, jak těžké to všechno během koronakrize bylo a co prožívaly. „Zatím jsme nenapsaly nic,“ říká. „Vyčerpáním vždycky večer padneme za vlast.“

Výhoda místní kliniky ARO je prý v tom, že většina jejich sester je mladých, takže ještě nemají závazky a mohou být teď v práci víc. Ne pro všechny sestry intenzivní péče je ale možné se úplně izolovat od společnosti i rodiny. Mnoho z nich – i když nemá děti – má staré nebo nemocné rodiče, o které se někdo musí postarat.

Pražáková už maminku nemá, ale má 85letou babičku. „Je odkázaná jen na mě,“ říká. „Musím za ní jezdit, nikoho jiného nemá.“

Když Pražáková mluví o své rodině, nahrnou se jí slzy do očí. Říká, že každé nevinné zakašlání babičky v ní teď vzbuzuje hrůzu a obrovské pocity beznaděje a viny.

„Kdybych se nakazila, nevím, jak s tím budu žít,“ říká. „Všichni by mi to dali sežrat.“

Iva Roze




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější