Jak neskončit po dlouhodobé politické kariéře na politickém smetišti? A je lepší opustit vysněnou funkci, když je člověk vážně nemocný? Na tyto dvě otázky dostáváme v případě československých a českých prezidentů už více než 100 let často hodně kormutlivé odpovědi. Přitom „zrození, stárnutí, nemoc a smrt, to vše je zařízeno osudem“, jak napsal Liou I-čching (403–444), významný čínský hodnostář a literát v období Jižních Sungů.
Je to ale skutečně osud, nebo obyčejná lidská neschopnost, když se někomu nepodaří udržet kontrolu nad politickou kariérou a zachovat alespoň nějakou kontinuitu idejí a myšlenek a obyčejnou lidskou důstojnost? Mnoha československým a českým prezidentům se to totiž nepodařilo. Důvody byly rozdílné, ale jedním z nich je neukojitelná touha po moci, která pak zaslepí normální úsudek.
Tatíček Masaryk byl počtvrté a naposledy zvolen československým prezidentem 24. května 1934. I když všichni věděli, že by kvůli špatnému zdravotnímu stavu být už zvolen neměl. Velmi špatně viděl, nemohl úřadovat, jak bylo potřeba (měl ochromenou pravou ruku), a funkci ani nechtěl vykonávat. To mu však jeho okolí nedovolilo. Ve velmi špatném stavu abdikoval v prosinci 1935 a dožil nemocný na zámku v Lánech. Masaryk mohl, ale neodešel ve správný včas.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
