Zapomeňte na běžný epos. Christopher Nolan udělal z Odyssey velkolepou past na diváka
Scenárista a režisér Christopher Nolan je víc než vrcholným vypravěčem: je meta-vypravěčem, s vyprávěním strhujících příběhů zároveň vypráví i o jejich vyprávění. Jeho průlomová kriminálka Memento (2000) byla líčená pozpátku, jeho akční sci-fi Tenet (2020) se dokonce částečně pozpátku odehrávala. V Dunkerku (2017) vytvořil narativní strukturu spočívající v propojení týdne, dne a hodiny. V Počátku (2010) do sebe vnořoval snové děje jako matrjošky a v Dokonalém triku (2006) ušil prostě... dokonalý trik: dokázal publikum naprosto zaskočit tím, že provedl přesně to, co ústy postavy řekl, že udělá.
V Nolanově filmové adaptaci Odyssey postavy říkají, co udělaly. Jiné nahlas vzpomínají, co udělal někdo jiný. A ještě jiné, nadpřirozené, líčí, co je potřeba udělat a co se stane pak. Nolan z těchto dílčích vyprávění šije koberec příběhu, který dalece přesahuje obecnou představu o Homérově eposu – že jde o příběh vleklého a komplikovaného návratu titulního reka na ostrov Ithaka po dobytí Tróje. Není to rašómonovské hledání pravdy z různých úhlů pohledu, nýbrž nabalování vrstev příběhu na sebe. Už jen nalezení trojského koně je odvyprávěné ze dvou perspektiv, zrovna tak pád města, pokaždé s jiným akcentem. Nolan pracuje i s motivem amnézie. Do takto promyšleně „záplatovaného“ koberce autor vplétá nejistotu, nejednoznačnost, a hlavně odstup od událostí; není ani tak důležité, co se stalo, jako kdo o tom vypráví a jak.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
