Zdroj: DECASPORT s.r.o.

Iluze digitálních nomádů: Přes půl světa pro to samé flat white jako na Letné

Reklama

Kdy přesně se z cestování stala jen globální franšíza na ovesné mléko a ergonomické židle? Dnešní „světoběžníci“ už dávno nehledají cizí kultury ani exotická dobrodružství. Hledají jen levnější a o něco teplejší kulisy pro svou práci v excelových tabulkách. Výsledkem je málem až děsivá unifikace světa, kde každé nomádské centrum od Lisabonu po Thajsko vypadá jako přes kopírák.

Pamatujete si na časy, kdy cestování znamenalo šok z neznámého? Ztracení v překladu, nečekaná setkání, podivná jídla, po kterých vám bylo dva dny špatně, a pocit, že jste opravdu někde jinde. Zapomeňte na to. Moderní cestovatel 21. století (hrdě se označující za digitálního nomáda) se neznámého k smrti děsí.

Jeho hlavním cílem je odletět deset tisíc kilometrů daleko, aby tam našel úplně stejnou komfortní bublinu, jakou před dvanácti hodinami opustil v Praze, Berlíně nebo Londýně.

Kolonialismus s MacBookem v batohu

To, co dnes sledujeme v místech jako balijské Canggu, thajské Chiang Mai nebo kolumbijský Medellín, je vlastně jen takový soft-kolonialismus mileniálů. Nejezdí tam proto, aby splynuli s místními. Jezdí tam proto, aby místní ekonomiku přetvořili k obrazu svému.

Tam, kde dřív stála autentická jídelna s plastovými židlemi, je dnes betonově-dřevěné bistro nabízející açai bowls a veganské wrapy za ceny, které domorodce spolehlivě vyženou o dvě ulice dál. Zkuste se rozhlédnout v libovolném tamním coworkingu: klimatizace tiše hučí, z drahé minimalistické keramiky cinkají lžičky a desítky tváří ozařuje jen sterilní modré světlo z monitorů.

Nomád nepotřebuje zažít kulturu. Potřebuje jen fotogenické pozadí pro svůj Zoom call s pražskou centrálou a jistotu, že barista bude rozumět anglickému požadavku na „double shot flat white“.

Uniforma nezávislosti

Nejsmutnější na celém fenoménu je ta křečovitá snaha o deklaraci osobní svobody, která končí v absolutní uniformitě. Digitální nomádství je totiž v jádru dokonalý vizuální podvod.

Cestujete na druhý konec planety s pocitem, jak jste unikátní a nespoutaní systémem, ale když si v tamní klimatizované kavárně sundáte sluneční brýle, zjistíte, že borec u vedlejšího stolu vypadá úplně stejně jako vy. Včetně toho, že má pod stolem ty samé zářivě bílé tenisky, ve kterých za celou dobu nešlápl do asijského bláta, aby si je náhodou neušpinil.

Všichni mají stejné tetování s motivem vlnky nebo hor, stejné plátěné tašky, pravděpodobně Macbook polepený stejnými samolepkami a všichni sdílejí na Instagram naprosto identické fotky zapadajícího slunce s popiskem o tom, jak „konečně našli sami sebe“.

Útěk před realitou, který si platíme sami

Je to vlastně geniální byznys model. Prodali jsme sami sobě iluzi, že když budeme dělat tu samou vyčerpávající korporátní nebo agenturní práci, jen u toho budeme sedět v bambusovém altánku, stane se z ní poslání. Ale stres z deadlinů pod palmou je úplně stejný jako stres z deadlinů na pražském Žižkově.

Globální nomádství svět neotevírá, naopak ho zmenšuje. Vytváří po celé planetě sterilní, unifikované ostrůvky (taková moderní „ne-místa“), kde se lidé plácají po zádech, jak skvěle „hacknuli život“, zatímco se reálnému životu v dané zemi obloukem vyhýbají. A to je škoda…

Články z jiných titulů