Přijímám samé těžké výzvy, jsem v tom trochu sebedestruktivní, přiznává designér Jan Plecháč, který se od loňska „ničí“ v Moseru, firmě s dlouholetou tradicí a novodobou vizitkou luxusního křišťálu, jenž se používá málokdy a po většinu času ho babičky obřadně schraňují ve vitríně. Oprášit dílo karlovarských sklářů a nechat jeho prostřednictvím promlouvat emoce je pro něj coby uměleckého ředitele největším hnacím motorem. Docílit toho chce mimo jiné polarizací portfolia tak, aby některé věci působily vyloženě feminně a jiné maskulinně. Novou éru otevřel nejtěžší vázou, která se od roku 1857 v huti foukala. „Když jsme ji ukázali na design weeku v Miláně, padali lidi naznak, když viděli, co jsme schopní vyfouknout, protože to moc lidí na světě neumí,“ říká.
Designér a umělecký ředitel sklárny Moser Jan Plecháč nikdy nechodí prošlapanými cestami, byť připouští, že to nejednou znamenalo vylámat si zuby. „Když se podívám do minulosti, mým vzorem není úplně Ludvík Moser, ale jeho syn Leo Moser, který pak firmu vedl, přicházel s hodně revolučními věcmi a měl strašný úspěch ve světě a byl odvážný. A mně přijde, že si tu odvahu musíme zase zpátky vložit do DNA,“ sdílí své umělecké záměry s tradiční českou značkou. Taky primárně vytváří jen to, co se líbí jemu samotnému, věří totiž, že jen tak může být výsledek jeho práce autentický, a odmítá toho dělat kvanta, protože na světě je už tolik věcí, že nad tím, co k nim přidá, bude radši víc přemýšlet, a míň toho produkovat.
„Všichni mluví o tom, jak jsou zelení, a pak dělají věci z resinu, což je strašná chemikálie, a takových protichůdných věcí teď lítá světem strašně moc. Já se vždycky snažím být jenom střízlivý, jenom to dělat střízlivě, prostě nebláznit. A když děláme nějaké instalace, tak fungují třeba pět let, objedou všechny možné veletrhy a nic se z toho nevyhodí. Dělali jsme to už před 10 lety a prostě o tom vůbec nemluvíme, protože nám přijde, že to je naprostá součást toho, jak designér nebo architekt má přemýšlet, to je prostě v té jeho podstatě. Není potřeba o tom mluvit, z mého pohledu je dobré to dělat,“ vysvětluje svou pracovní filozofii.
Vyhraněný je i jeho životní styl. „Nechodím třeba 20 let k doktorům. Mně přijde, že bych si měl umět poradit jinak a třeba s jinými lidmi, s jinými energiemi, než že půjdu, aby mi někdo dal prášek. Já na ty diagnózy úplně nejsem. Radši půjdu k léčiteli, když mám nějaký problém, tak asi nepůjdu na terapii, ale šel jsem na konstelace, abych se dozvěděl nějaké věci o sobě. I když někdy to je dost drsné, tak si myslím, že stojí za to se jakoby uzdravovat sám,“ přibližuje s tím, že je příznivcem celostní medicíny a psychosomatického nahlížení zdravotních potíží. Na zmiňované konstelace ho přitom přivedl fakt, že asi od 10 let nebrečel. „Jsou různé konstelace, u těch rodinných bývá víc lidí, do kterých si projektujete třeba svoji rodinu, byť to můžou být cizí lidi. Já jsem si tím prošel, nechtěl jsem tam mít žádné lidi, protože to pro mě bylo poprvé, nevěděl jsem, jak to funguje, takže jsem měl jenom pár kamínků v ruce, které jsem pak někam položil tak, jak jsem to cítil. A pak se ve finále ukázalo, že to je táta, ségra, máma, a bylo neuvěřitelné jak přes ty kameny tam, plácnu, je třeba tátova energie a vy můžete mluvit s kamenem a jste z toho třeba úplně naměkko a jdou z vás věci, který jste ani nevěděli, že tam úplně jsou. Rozbrečíte se tím, že to máte říct kamenu, a nikdy nemáte ani odvahu to tomu šutru říct,“ popisuje zkušenost, která ho k slzám dohnala.
Na co si v životě půjčil a k čemu vybízí studenty na přednáškách? Jak důležitá je pro něj cena věcí a co je pro ni určující? Proč nezůstal v Londýně, kde rok pracoval? A je české sklo v zahraničí skutečně fenoménem? Na tyto a další otázky odpovídal Jan Plecháč, designér a umělecký ředitel sklárny Moser.
