Jeden den točil Václav Neckář zábavnou show, ve které účinkoval s bratrem Janem, a o 24 hodin později nebyl ve stejném klubu schopen přečíst z připravených kartiček vtip. „Cesta k textům a ke slovům se prostě ucpala,“ popisuje Jan, jakým způsobem se u jeho staršího sourozence projevila afázie. Tehdy byl přesvědčený, že si společně zahráli naposled. Nadějná přitom nebyla ani prognóza lékaře, který legendu českého popu následně ošetřoval a který novinářům sdělil, že už si nezazpívá. Nestalo se. Václav se znovu začal učit slabiky, ty skládat do slov a z těch vytvářet věty. O rok později vystoupil v Lucerně na koncertě ke svým šedesátinám. Dnes žije s poruchou produkce a porozumění řeči 20 let.
Afázie, která často vzniká v důsledku cévní mozkové příhody nebo úrazu hlavy, postihuje desítky tisíc lidí ročně. Nejedná se přitom jen o dospělé, ale i děti, a ne všem se podaří to, co Václavovi Neckářovi, který se letos v létě chystá vystoupit na jednom z největších tuzemských festivalů – Rock for People. Stěžejní roli hraje čas. Pokud pacient nezačne léčbu tři měsíce od vypuknutí poruchy, šance, že jednou bude komunikovat na původní úrovni, se výrazně snižuje každým dnem. Pokud léčbu nezahájí do jednoho roku, stává se afázie téměř chronickou. Oba slavní bratři se proto stali patrony informačního portálu, který má usnadnit afatikům návrat do běžného života. Jeho vznik už prostřednictvím dárcovské platformy Hithit podpořilo více než 350 přispěvatelů, ke kterým se můžete připojit zde.
„Není to jenom pro ty postižené, ale i pro rodinné příslušníky, kteří s nimi žijí, aby věděli, jakým způsobem přistupovat k tomu člověku. Je potřeba mluvit nahlas, pomalu, zřetelně. A když se začne rozmlouvat, jako třeba brácha se pomalu začal rozmlouvat, tak když třeba udělá chybu, hned ho zastavit. Hned opakovat s ním to slovo, které neřekl správně. Je to samozřejmě otázka trpělivosti a vědět prostě. A tohle je dobrá pomůcka, jak na to,“ myslí si Jan Neckář.
Kromě osvěty plánují bratři šířit také nové písně. „Naše poslední album, kterým bylo Mezi svými, bylo takové spíš vážnější, zadumanější. A teď jsme si řekli, že těch balad bylo dost, že vlastně nejhorší je smutný stařík, takže bychom mohli udělat zase něco veselého. Poslal jsem Edovi Krečmarovi nějaký rokenrol a on už na to udělal hezký text, tak se to rodí. Rodí se to samozřejmě pomaleji, než bychom chtěli, ale doufám, že desku vyplodíme,“ těší se skladatel a kapelník skupiny Bacily, který navzdory důchodovému věku nehodlá na hřebík pověsit ani živé hraní. „Muzika je náš život a kdybychom nemohli dělat muziku, tak bychom umřeli. A ideální je umřít na jevišti, viď,“ spiklenecky pomrkává na Václava, který dodává, že dnes už dělají „jen“ 120minutové koncerty. Ale občas si střihnou dvoják.
Jakým způsobem se afázie projevuje u Václava dnes a jaké komické situace přináší? Na co se fanoušci můžou těšit u příležitosti jeho letošních osmdesátin? S čím si Jan chodí za starším bratrem pro radu? Nebo jak oba vzpomínají na svá první vystoupení? Na tyto a další otázky odpovídali Václav a Jan Neckářovi.
