Petr Marek je zakladatelem a předsedou spolku Bez komunistů.cz. Bývalý rozhlasový novinář a dnes občanský aktivista, jenž nejen mladé generaci připomíná hrdiny a oběti totalitarismu. Marek je nově držitelem Medaile za zásluhy I. stupně, kterou mu minulý pátek udělil Miloš Zeman. Jenž paradoxně spolupracoval s komunisty.
Petr Marek vystudoval Vysokou školu ekonomickou, ale, jak sám říká, před listopadem 1989 dělal všelicos. Mimo jiné měl undergroundovou kapelu Potěmkinova vesnice, která místo koncertů nabízela jakési kulturně-hudební happeningy.
„Třeba třiadvacátého srpna osmdesát devět. Tehdy režim zakázal dva týdny před i po jedenadvacátém srpnu většinu veřejných akcí. Ale naší kapele se podařilo díky známé, co pracovala pro SSM v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, vystoupit v rámci jakéhosi tamního programu. Bylo to pod hlavičkou svazáků, takže nám nikdo nevěnoval pozornost. A nakonec se z toho našeho happeningu vydal docela početný průvod, jakási manifestace, až na Václavské náměstí,“ vzpomíná pro Reflex Petr Marek.
Moc slova
Během listopadu 1989 se už coby rozhlasový novinář podílel na vysílání Občanského fóra a také na jeho založení.
„Po revoluci jsme v rozhlase začali s vysíláním Občanského fóra. To bylo první svobodné vysílání. A naživo! Najednou člověk mluvil rovnou do mikrofonu. Poslechovost byla obrovská,“ vzpomíná Petr Marek na pro něj zásadní životní období.
Ranní relaci prý tehdy poslouchaly téměř dva milióny lidí, večerní první živou talk show s hosty pak jeden a půl miliónu.
Byl postupně nejen moderátorem první ranní talk show Radiofórum, ale poté i šéfredaktorem rozhlasu, dopisovatelem Hlasu Ameriky… Stál u vzniku nových polistopadových tištěných médií, jako byl například týdeník Fórum. Byl přizván, aby pomohl s tvorbou zákonů o nezávislých nevládních médiích nebo o rozhlasovém a televizním vysílání.
„Za minulého režimu a ještě i chvíli po převratu stačilo naznačit, říct rým, jinotaj, narážku a lidé reagovali, věděli, chápali. Dnes nastal pravý opak. I kvůli sociálním sítím jako by většina lidí rozuměla jen jednoduchým, povrchním, ale zato vyhroceným názorům,“ říká.
Nezapomenout
Aktivitám proti komunismu se věnoval už před listopadem, ale o to víc po něm. Protože podle něj nedošlo po listopadu 1989 k řádnému vyrovnání s komunismem, je o to nutnější nenechat společnost na období totalitarismu zapomenout. I proto inicioval mnohé projekty, mimo jiné právě Bez komunistů.cz.
Rok před loňskými volbami se proti přítomnosti komunistické strany ve veřejném životě i Parlamentu vymezil heslem Sto let stačilo.
„No a pak se v posledních volbách komunistická strana nedostala do Parlamentu. To je pro mě osobně vítězství a dosažení jednoho z cílů. Po sto letech jsou aspoň pryč z oficiálního politického vedení země,“ vzpomíná Petr Marek.
Většina jeho současných aktivit by se dala shrnout pod heslo: Nezapomenout.
„Hlavně mladá generace už nevnímá nebezpečí komunismu a totalit. I proto jsem před lety přišel se vzdělávacím projektem, ve kterém se snažím studentům přiblížit minulost plasticky, tak aby si ji uměli představit. Před revolucí jsem provázel po Praze západní novináře a vodil je na zásadní místa a za důležitými lidmi. Dnes na historicky významná místa vodím právě studenty. A když stojíme třeba před Palácem Kinských, ze kterého hovořil v únoru čtyřicet osm Klement Gottwald, a já jim vyprávím, co se dělo, ukazuju fotky – na jedné vedle něj stojí Clementis, kterého pak komunisti popravili, na druhé už je Gottwald na tomtéž balkoně bez něj, protože ho vyretušovali – a vidím, že to na ně silně působí.“
Nevěřil jsem tomu
Když poprvé slyšel, že by měl od prezidenta Zemana dostat medaili, prý tomu nevěřil. I když věděl, že návrh pochází od občanů a byl posvěcen poslanci, myslel si, že ho Zeman shodí ze stolu.
„Když mi pak volali z prezidentské kanceláře, hodně jsem to, jestli si pro medaili mám jít, zvažoval. Nakonec jsem šel i proto, abych měl možnost reagovat, kdyby to náhodou prezident využil jako záminku nějak provokovat. Nebylo by to poprvé, co si na podobné akci kopl třeba do Senátu. Ale nic takového se nestalo. A já musím přiznat, že to nakonec beru jako čest. Ne jako pochvalu od prezidenta, ale od občanů za práci a projekty. Navíc být mezi oceněnými, jako jsou Balabán, Mašín, Morávek či popravení studenti z devětatřicátého, je pro mě nesmírná čest, byť se s nimi vůbec nemůžu srovnávat. Oni byli – na rozdíl ode mě – skuteční hrdinové,“ uzavírá Petr Marek.
