Bohumil Hrabal, od jehož narození uplyne 28. března sto osm let, to nemá jednoduché. Jeho knihy jsou částečně vytěsňovány oblíbenými filmovými adaptacemi od Jiřího Menzela. A spisovatele samotného si mnoho lidí spojuje především se slavnou fotkou, na níž sedí v hospodě U Zlatého tygra spolu s americkým prezidentem Billem Clintonem, případně s jeho podobiznou na etiketách Postřižinského piva. Jistě, Bohumil Hrabal měl rád pivo a nijak se tím netajil, o pivě psal, jeho obsáhlé dílo však nabízí mnoho o poznání zajímavějších poloh, než jsou ty hospodské.
Dozajista to platí o Příliš hlučné samotě, autorově tvůrčím opusu magnum. Příběh pracovníka sběrných surovin Haňti byl mimochodem také zfilmován, avšak snímek režisérky Věry Cais z roku 1994 se u nás netěší zdaleka takové pozornosti jako Menzelovy Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek nebo Postřižiny. Co však zfilmováno nebylo – a z pochopitelných důvodů nejspíš nikdy nebude – je Hrabalova poezie.
Kdo by neznal pábitele
Pokud byste měli zájem trochu rozptýlit sentimentální opar, který se kolem Hrabalových příběhů může vznášet, zkuste třeba Mrtvomat napsaný roku 1949. Tato textová koláž, u níž si každý nejdříve musí rozmyslet, jak ji bude číst, je dokladem toho, že podobně jako si Bohumil Hrabal chodil pro inspiraci mezi obyčejné lidi, nacházel ji i v modernistickém umění – jak literárním, tak výtvarném.
Po poezii se spisovatel vrhl na povídky a později i na delší prozaické útvary. Napsal množství knih, které lze jen stěží cele obsáhnout. Mnohé z nich se nicméně – tak jako s Hrabalem spjatý výraz pábitel – staly ikonickými, a i když je možná ne všichni přečetli, naprostá většina o nich alespoň slyšela. Řeč je o titulech jako Perlička na dně, Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále či třeba o autobiografické trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky… Kdo by hledal něco neobvyklého, může sáhnout po Tanečních hodinách pro starší a pokročilé, knize, která je celá tvořená jedinou větou. V případě všech těchto titulů bezpochyby platí, že lepší než pouze slyšet o nich je přečíst si je.
Čert aby se v tom vyznal
Čtenář, který by si raději zjistil nejprve něco o Hrabalovi či jeho díle, má k dispozici plejádu doprovodných titulů, studií, komentářů, interpretací i biografií. Zajímá-li vás spíše spisovatelovo dílo, můžete začít u přehledné a přehledové publikace Jiřího Pelána Bohumil Hrabal. Pokus o portrét, která byla původně psaná jako předmluva k italské antologii Hrabalových textů a v níž vás přední český romanista, překladatel a rovněž editor Hrabalova díla provede po důležitých etapách spisovatelovy tvorby. Máte-li naopak zájem o mimořádně pozoruhodný život celoživotního milovníka koček, je zde například obsáhlá monografie Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal.
Bohumil Hrabal hodně psal a také hodně vydával. Kratší texty publikoval opakovaně, některé výrazně přepisoval, z existujících děl vytvářel nové a nové soubory. V sedmdesátých a osmdesátých letech vycházely jeho knihy jak oficiálně, tak v samizdatu i v exilu. Při četbě autorova díla tak může nastat problém, už když vybíráme, po jakých publikacích vlastně sáhnout. Naštěstí jsou k dispozici hned dvoje Hrabalovy spisy – jedny sebrané, které vycházely v devadesátých letech v Pražské imaginaci a jejichž editorem byl Václav Kadlec, a jedny vybrané, které vedl Jiří Pelán a jejichž poslední svazek vyšel v roce 2019.
V Maďarsku i v Americe
Jak již bylo uvedeno, Bohumil Hrabal hledal a nacházel inspiraci u jiných umělců. Pověstná je pěticípá hvězda autorů, jež jsou pro Bohumila Hrabala klíčoví a mezi něž patří Ladislav Klíma, Jakub Deml, Jaroslav Hašek, Richard Weiner a Franz Kafka. Zástup těch, kteří navazují na Bohumila Hrabala nebo se k němu vztahují, je však o poznání početnější.
Zmiňme alespoň dva příklady zahraniční provenience naznačující, jakou kulturní stopu po sobě židenický rodák zanechal. O Hrabalovi píše v uznávaném a dosud nepřeloženém románu Lost Children Archive z roku 2019 mexická spisovatelka žijící ve Spojených státech Valeria Luiselli. Popisuje mimo jiné náklonnost, kterou ke spisovateli choval bývalý prezident Bill Clinton, a věnuje se jeho knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Ta v ní evidentně zanechala výraznou stopu, protože i do svého románu začlenila větu táhnoucí se přes několik stránek.
Ještě více zapůsobil Bohumil Hrabal na možná nejvýznamnějšího maďarského prozaika 20. století Pétera Esterházyho, jehož titul z roku 1990 nese jasný název: Hrabalova kniha. Je evidentní, že jeden z nejvýraznějších českých spisovatelů posledního milénia je na míle vzdálen zkostnatělému čítankovému klasikovi. Stačí vzít do ruky některou z jeho knih a přesvědčit se.
