Metoději, ujížděj! aneb Česká želízka v ohni na nejroztříštěnější olympiádě v historii
Začínají XXV. hry zimní olympiády v Miláně a Cortině, jak zní oficiální název nejroztříštěnějších her v historii. Jak se s nimi už potřetí vyrovná Itálie – země s velkou antickou tradicí? Hry téměř bez Rusů, zimní hry, jež budou zahájeny na fotbalovém San Siru a zakončeny v amfiteátru ve Veroně, který byl vystavěn v polovině 1. století našeho věku.
Jak na hrách dopadne naše reprezentace? Poprvé to v Cortině d’Ampezzo v roce 1956 Čechoslovákům tzv. nezacinkalo. Podruhé si z Turína 2006 přivezli čtyři medaile – ke zlatu a stříbru Kateřiny Neumannové a stříbru jejího kolegy Lukáše Bauera přidali ještě bronz hokejisté. Dosáhnou i oni letos na medaili? Jak dopadne Ester Ledecká, jaké bude loučení Martiny Sáblíkové? Získá medaile – a kolik jich bude – její kolega, rychlobruslař Metoděj Jílek?
Zimní olympijské hry se po dvaceti letech vracejí do Itálie – a do Evropy vůbec. Konečně nás nečekají žádné imperiální experimenty jako v Putinově oblíbeném černomořském letovisku Soči. Nebo onen velkolepý bizár zahájení zimních her v Pekingu 2022 na Ptačím hnízdě – atletickém stadiónu otevřeném pro XXIX. letní olympijské hry 2008. Čeká nás obří show na milánském San Siru, kde své velké fotbalové zápasy hrají oba slavné týmy: Inter a AC. V Cortině se bude jezdit na renovované dráze, kde se kdysi proháněl James Bond. Sjezdaři si to rozdají na Stelviu, sjezdařky na sjezdovce Tofane s jednou z nejkrásnějších kulis na světě. Skokani budou závodit v Predazzu a hokejisté v nově dostavované hale podle návrhu architekta Davida Chipperfielda. Tlak na snížení nákladů a udržitelnost sportovišť má na svědomí, že se celé hry – které letos ještě mírně narostly o jeden nový sport, skialpinismus – odehrají v pěti, respektive šesti od sebe stovky kilometrů vzdálených centrech.
Kauza Ester Ledecká
Předseda ČOV Jiří Kejval, jenž je zároveň jedním z nejvýznamnějších představitelů marketingu mezinárodního olympijského hnutí a členem dvou klíčových komisí koordinujících přípravy her Milano Cortina 2026, k tomu pro Reflex uvedl: „Nový modus vivendi moderních olympiád 21. století se nám podařilo najít v podobě posledních letních her. Pařížané nám na tři měsíce obětovali město – a myslím, že toho nikdo nelitoval. Podobně udržitelný model se snažíme najít i u zimních her: až na výjimky se žádná nová sportoviště nestaví, což je pro sportovce skvělé, protože se vracejí tam, kde to dobře znají. Zároveň jsme pod obrovským tlakem na udržitelnost – honí nás nulová uhlíková stopa. To je jedna strana věci; tou druhou jsou samotné hry a jejich duch. Vždy když posílíte jednu stranu, ta druhá utrpí.“
Vyhlášený Český olympijský dům v Miláně se tak těžko dočká případných večerních oslav medailí z biatlonu nebo Ester Ledecké. I když – kdo ví – helikoptéry pro vítěze budou určitě v provozu. Ke známé a často probírané Esteřině kauze Jiří Kejval poznamenal: „Když jsem si přečetl rozvrh jednotlivých soutěží, okamžitě jsme to šli řešit ve vedení MOV. Přiznám se ale, že jsem čekal, že se na mě kolegové podívají, pokrčí rameny a řeknou něco ve smyslu: Co chceš, je tu čtyři a půl tisíce sportovců, to se nedá vyřešit. Jenže to se nestalo. Předseda Mezinárodní lyžařské federace (FIS) Johan Eliasch mi řekl, že Ester je globální hvězda, která nemá srovnání, a že by tudíž byla ostuda pro nás všechny, pokud bychom s tím nic neudělali. Jenže na konci celé kauzy, když jsem mluvil s předsedou organizačního výboru her, už jsem takovou podporu necítil. Otevřeně – v Livignu už nebylo žádné síly, jež by to mohla změnit. Každé jednotlivé centrum her si plány vytváří po vlastní ose, podobně jako kdysi samostatně existovaly jednotlivé italské městské státy. Organizátoři nám nabídli i přesun helikoptérou, ale řešení neexistovalo. Oba Esteřiny nedělní závody – sjezd na lyžích a paralelní obří slalom na snowboardu – se časově překrývají. Poslední hřebíček do našich snah pak zasadily dopisy sportovců generálnímu sekretáři FIS: proč by se mělo vyhovovat jednomu sportovci? To by se poté muselo vyjít vstříc každé žádosti.“
Mejdan na San Siru
Do Milána bude směřovat hlavní zájem českých fanoušků. V supermoderní (a, pravda, teprve postupně dostavované) hale se bude odehrávat většina hokejových zápasů. Tam budeme vzhlížet ke hvězdám z NHL, které se na ZOH vracejí po dlouhých dvanácti letech. A nezapomínejme na ženský turnaj – právě ženská reprezentace má možná větší šanci na případně vůbec historicky první medaili než ta mužská, jež na ni čeká už dvacet let.
S velkými nadějemi budeme vzhlížet i na druhou stranu města, kde ve veletržním areálu Fiera vznikl rychlobruslařský ovál. A my, země bez umělého oválu, kde se už ani pravidelně nekoná mistrovství republiky (protože areál ve Svratce se před dvaceti lety rozpadl), budeme mít v hlavních rolích velkého favorita Metoděje Jílka a také loučící se královnu. Martina Sáblíková před dvaceti lety na turínských hrách začala svou olympijskou kariéru čtvrtým místem na pět kilometrů. Mladík Metoděj Jílek, původně in-line bruslař, ještě loni neznámé jméno, se v poslední sezóně vyprofiloval v jednoho z největších favoritů na vítězství na dlouhých rychlobruslařských tratích. Kdyby se mu povedlo úplně všechno a ustál obrovský tlak, mohl by se dokonce vyrovnat rekordu Martiny Sáblíkové, která se v roce 2010 z Vancouveru vracela se dvěma zlatými (pět a 10 km) a jedním bronzem (1500 m). Reálněji se ale jeví – a není to jen sen – možnost vyrovnat výsledky dalších legend českého sportu: Jiřího Rašky v Grenoblu 1968, Kateřiny Neumannové v Turíně 2006 a opět Martiny Sáblíkové v Soči 2014, kteří získali na jedněch hrách po jedné zlaté a stříbrné.
Z našeho pohledu bude trochu popelkou bruslařská aréna ve čtvrti Assago, kde se odehrají soutěže v short tracku a v krasobruslení, ve sportu, kde ČR zastupují dva taneční páry – nikdo jiný se z našich krasobruslařů nekvalifikoval.
Velký návrat Cortiny
Fakt, že Milano Cortina 2026 jsou hrami velkých vzdáleností a přeletů, dokládá letmý pohled do Google Maps: po silnici při běžném provozu těch přibližně 250 km z Milána do Cortiny trvá zhruba čtyři hodiny. A právě tam, do místa, kde se o olympijských hrách uvažovalo už pro rok 1944, se zimní olympiáda vrací po 70 letech. Tehdy, v roce 1956, se VII. her zimní olympiády zúčastnilo 32 zemí, mezi nimi poprvé Bolívie, sekulární Írán a Sovětský svaz. V nově zrekonstruované hale se letos budou konat soutěže v curlingu. A budou u toho dokonce dva české týmy – mužský a smíšená dvojice Julie Zelingrová s Vítem Chabičovským. Ti už v době vydání článku (5. února ráno) budou mít za sebou první zápas proti Kanadě.
Díky letošní olympiádě se Cortina dočkala i rekonstrukce – přesněji nového vybudování ledové dráhy pro boby, saně a skeleton. Historie bobů v Cortině se píše od roku 1906 a postupně zde vznikla jedna z nejmodernějších – a zároveň nejnebezpečnějších – drah na světě. Bobařská klání před a po druhé světové válce byla stejně divoká, stejně „šik“ a také podobně smrtelná jako závody formule 1. V Cortině během mistrovství světa v roce 1939 zahynul švýcarský šampión Reto Capadrutt, v roce 1966 zde zemřel německý bobista Toni Pensperger. A když v roce 1981 přišel o život americký bobista James Patrick Morgan a krátce poté při natáčení bondovky Jen pro tvé oči (For Your Eyes Only) jeden z kaskadérů, byl ledový tobogán uzavřen na několik let. Nově postavená dráha Eugenia Montiho prošla několika zkouškami, ale ostrého závodního debutu se dočká až nyní. Zatím sice nic nenasvědčuje tomu, že by byla extrémně rychlá – světový rekord tak stále drží dráha ve Whistleru, vybudovaná pro ZOH ve Vancouveru, kde německému čtyřbobu v roce 2019 naměřili rychlost lehce přesahující 157 km/h. Ale to vše teprve ukáží až ostré jízdy.
Česká účast odpovídá tomu, že o chlazené dráze si můžeme nechat jen zdát. Doma mají alespoň nějaké podmínky jen sáňkaři na Smržovce – jenže to musí pořádně mrznout. Bobaři se nekvalifikovali, Ondřej Hyman jede v podstatě „za zásluhy“, protože se s bratrem starají o torzo dráhy ve Smržovce. Přesto budeme ke cortinskému ledovému korytu vzhlížet s velkými nadějemi: 13. a 14. února nastoupí vždy ke dvěma jízdám skeletonistka Anna Fernstädtová, jež prožívá nejlepší období kariéry – loni byla třetí na MS v Lake Placidu a aktuálně drží čtvrté místo v hodnocení Světového poháru.
Asi hodinu jízdy autem z centra Cortiny se nachází pro biatlonisty výjimečně vysoko položený Jihotyrolský stadión u jezera, které této lokalitě dalo jméno – Anterselva. Tenhle sport se poprvé, byť v jiné podobě, objevil už na meziválečných olympiádách pod názvem vojenská hlídka – Military patrol. To moderní biatlon vypadá už úplně jinak. V současné podobě se bude rozdělovat celkem 11 sad medailí a naše reprezentace má největší naděje ve štafetových závodech, jež jsou na programu celkem tři.
Na druhé straně od centra Cortiny, na přilehlých svazích střediska Tofane, v místě, kde v roce 1956 vyhrál všechny tehdy vypsané závody Toni Sailer, se o medaile utkají lyžařky v alpských disciplínách. Právě tam se chystá přesunout po premiérovém snowboardovém závodě Ester Ledecká, aby alespoň stihla svou silnější z obou disciplín – Super‑G. Mimochodem v té na Tofane na MS 2021 dojela o šest setin čtvrtá. Vůbec bychom se nezlobili, kdyby to bylo tentokrát opačně a světem proletěla fotografie, jak prolétá legendárním skokem Tofane Schuss!
Zlato z Livigna?
Dvě hodiny helikoptérou, přes čtyři hodiny a téměř 300 kilometrů autem z Cortiny – a jen o kousek blíž z Milána – leží Livigno, kam organizační výbor olympiády přidělil soutěže ve snowboardu a akrobatickém lyžování. Právě tam jsou na první neděli her, ve stejný den, kdy se na Tofane pojede sjezd (nezlobili bychom se, kdyby byl kvůli počasí o pár dní odložen), naplánovány kvalifikace a následné vyřazovací boje v obřím paralelním slalomu na snowboardu. Ester Ledecká je největší favoritkou. Ale protože další česká snowboardistka – Zuzana Maděrová – skončila v posledním závodě Světového poháru, který Ledecká vyhrála, třetí, máme se na co těšit. Další dvě medailové naděje pro Česko představují závody snowboardcrossu, kde bude na startu Eva Adamczyková (dříve Samková), a to nejen v sólovém závodě, ale i v soutěži smíšených týmů. V centru Livigna se kromě crossových závodů pojede na U‑rampě, na nádherné a technicky náročné slopestyle trati a dojde i na snowboardové big airy, lyžařské moguly a akrobatické skoky.
To v přibližně tři čtvrtě hodiny vzdáleném Bormiu si to muži rozdají v alpských disciplínách. Bormio a jeho slavné Stelvio, dnes neodmyslitelná součást Světového poháru ve sjezdovém lyžování, se do centra pozornosti dostaly v roce 1985, kdy se zde konalo mistrovství světa. Tehdy ještě bez Super‑G, tedy disciplíny, v níž budeme s nadějí sledovat výkony Jana Zabystřana. Mimochodem na druhém MS v Bormiu v roce 2005 vybojovala svou první velkou medaili Šárka Záhrobská, dnes Strachová – bronz ve slalomu. O pět let později pak získala zlato na ZOH ve Vancouveru.
Údolí, kde českým barvám pšenka nepokvete
Severské disciplíny – skoky a běh na lyžích a jejich kombinace, závod sdružený – byly od konce šedesátých let československou a později českou medailovou jistotou. A že těch úspěchů bylo, počínaje fantastickou zlatou a stříbrnou Jiřího Rašky v Grenoblu 1968 až po Vancouver 2010, v podobě stříbra Lukáše Bauera a bronzu fantasticky finišující štafety na 4×10 km, která vznikla kolem něj a trenéra Miroslava Petráska. Kdo by si to nepamatoval. Jenže od té doby nic – ani závan naděje.
Často rozhádaná Sekce skoků na lyžích Českého lyžařského svazu se zdá být tou příslovečnou žábou na prameni. Jak jinak by se mohlo stát, že se v zemích bývalého Českého království, kde byl skokanský můstek – zvláště v údolí kolem Jizery – snad v každé vesnici, ocitla disciplína bez jediného zařízení splňujícího moderní parametry. Ještě dobře si pamatujeme, jak rozhádaná skokanská sekce dekonstruovala úspěšnou dvojici Jakub Janda a Vasja Bajc v roce 2006. Slovinský trenér se sice k Jandovi o dva roky později vrátil, ale ta rovnováha, tak důležitá pro skoky na lyžích, už byla pryč.
Symbolem úpadku je pak rozpadající se obří skokanský můstek v Harrachově. Podobně je na tom i můstek na Ještědu, kde se odehrály skokanské závody mistrovství světa v Liberci 2009. Právě tenhle šampionát, po kterém zůstaly dluhy, dal českému severskému lyžování pomyslnou poslední ránu: plánované závody v Bedřichově v Jizerských horách – kde pravidelně startuje a končí Jizerská padesátka – byly „na sílu“ přesunuty na louku ve Vestci, obci bez jakékoli lyžařské tradice.
Úplně opačný přístup k šanci, již může přinést pořádání mistrovství světa, zvolili v italském údolí Val di Fiemme. V místech, kde na začátku 70. let – ve stejné době jako Jizerská padesátka se startem a cílem v Bedřichově – vznikl legendární lauf Marcialonga, se rozhodli uspořádat mistrovství světa. Před tím prvním, v roce 1991, tam vyrostl dnes proslulý lyžařský stadión u jezera Tesero a v nedalekém Predazzu areál s průběžně renovovanými skokanskými můstky. Od té doby se mistrovství světa do údolí Val di Fiemme vrátilo ještě dvakrát, v letech 2003 a 2013, a od roku 2007 tam pravidelně vrcholí etapový závod Tour de Ski. Volba místa pro konání olympijských závodů 2026 tak snad ani nemohla být jiná. Ale Češi? Jediný skokan, veterán Roman Koudelka, ani mladičký tým skokanek a sdruženáři naději na úspěch nemají. A jediná kompetitivní běžkyně na lyžích Kateřina Janatová, když se všechno sejde, může skončit na šestém až desátém místě, takže poslední vzývanou nadějí jsou sprinteři Jiří Tuž a Ondřej Černý, zvláště ve specifickém závodě dvojic.
Už nyní se spekuluje o formě závěrečného ceremoniálu ve Veroně v historickém amfiteátru, jehož kapacita má být ponížena na pouhých sedm tisíc. Organizátoři opět slibují velkolepou podívanou, kterou zakončí symbolické předání olympijské vlajky organizačnímu týmu příštích ZOH 2030 ve francouzských Alpách. Než k ní ovšem v neděli 22. února dojde, je dobrou tradicí, že se uskuteční ještě několik velkých závodů a finále kolektivních sportů. Letos jsou na programu posledního dne XXV. her závěrečné jízdy čtyřbobů, finálový zápas v curlingu žen, běhu žen klasicky na 50 km s hromadným startem, a především velké finále hokejového turnaje. A možná, kdo ví, bude při tom i česká reprezentace…
A kolik že olympionici České republiky přivezou medailí? I my se kloníme k metodě Jiřího Kejvala a Martina Doktora, kteří tvrdí, že vždy před hrami české medailové naděje dělí třemi. Nám to vychází na čtyři až pět medailí.
Největší české naděje na medailový úspěch
- Metoděj Jílek – rychlobruslení: 1500 m, 5000 m, 10 000 m a závod s hromadným startem
- Martina Sáblíková – rychlobruslení: 3000 m, 5000 m
- Nikola Zdráhalová – rychlobruslení: 1000 m, 1500 m
- Ester Ledecká – snowboarding: paralelní obří slalom; alpské lyžování: Super‑G a v případě hodně divokého počasí i v odloženém sjezdu
- Zuzana Maděrová – snowboarding: paralelní obří slalom
- Eva Adamczyková – snowboarding: snowboardcross
- Jan Zabystřan – alpské lyžování: Super‑G
Kolektivní sporty
- Ženy – lední hokej
- Muži – lední hokej
- Smíšená dvojice – curling
- Smíšený tým – snowboardcross
- Smíšená štafeta – biatlon
- Štafeta žen – biatlon
- Štafeta můžů – biatlon
- Týmový sprint mužů – běh na lyžích
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
