Stromy, které nenávratně mizí, mají kromě jiného kvalitní tvrdé dřevo a mnohé z nich jsou i hodnotnými léčivy tradiční medicíny.

Stromy, které nenávratně mizí, mají kromě jiného kvalitní tvrdé dřevo a mnohé z nich jsou i hodnotnými léčivy tradiční medicíny. Zdroj: Peter Hupka

„Od té doby, co tu žiji, se tato část země viditelně změnila. Je tu čím dál tím větší sucho a vegetace mizí doslova před očima,“ říká průvodce Cédric.
Podle dostupných statistik pokrývají lesy více než dvacet procent povrchu Afriky, což je území o rozloze 6,5 milionu km2. Některé zdroje však uvádějí, že více než třetina těchto lesů buď nenávratně zmizela, nebo je těžce poškozená.
Paličova práce je náročná, a tak si drsní chlapíci musejí občas oddechnout. Mimo jiné nám vyprávějí o svém laickém hledání diamantů, kvůli kterým kopou hluboké díry.
Práce jsou tu přesně rozděleny podle fyzické náročnosti. Rozhrabávání žhavých uhlíků je úlohou žen.
Pálení stromů probíhá živelně a zcela bez ohledu na ostatní život v krajině. O následcích přemýšlí málokdo.
9
Fotogalerie

Spálená země jménem jihovýchodní Keňa: Barbarské ničení přírody ve jménu zisku žádným ekologům nevadí

Každým rokem zmizí v Keni desítky čtverečních kilometrů lesa. Stromy, často s ušlechtilým dřevem, skončí jako oběť paličů dřevěného uhlí, po kterém je v zemi velká poptávka. Většinu obyvatel stav lesů netrápí - důležitější je pro výdělek než ekologie.

Na pomezí Tanzanie a Keni vrcholí období sucha. Spokojení turisté odpočívají na plážích jižně od Mombasy nebo pozorují divoká zvířata v nedaleké národní rezervaci Shimba Hills. Toto nevysoké pohoří křižujeme i my cestou do pustin jihovýchodní Keni. Mohutný sloní samec právě přechází přes prašnou hlavní silnici a na okamžik silně zatroubí, načež zmizí v hustém zeleném porostu. Jen o několik desítek kilometrů dál, za městem Kinango, začíná jiná Keňa. Krajina je čím dál tím vyprahlejší a na mnohých místech z ní stoupají sloupy dýmu. Vypadají jako velké vykřičníky, které se vpíjejí do našedivělé oblohy. Na svědomí je mají paliči dřevěného uhlí - lidé, kteří svou činností nezvratně mění tvář mnohých oblastí Afriky.

Anglický název tohoto paliva na východě černého kontinentu zdomácněl a mnohé z drobných obchůdků, kde se prodává, jsou označeny nápisem Charcoal Emporium, tedy Centrum dřevěného uhlí. V Keni ho denně využívá téměř každá domácnost. Hlavním účelem je vaření, v chladnějších oblastech se u kamen naložených dřevěným uhlím lidé mohou i zahřát. Některá kamna na dřevěné uhlí však svými rozměry a použitím připomínají spíše průmyslovou malovýrobu - typickým příkladem je vypalování hliněných cihel. Výhodou dřevěného uhlí z pohledu spotřebitele je vyšší výhřevnost a menší kouřivost než u palivového dřeva, a navíc docela nízká cena. Málokdo z místních se přitom zamýšlí nad skutečností, že neustále rostoucí spotřeba dřevěného uhlí přináší zkázu přírodě i celé jejich zemi. Přísloví „co oko nevidí, srdce neželí“ tu platí dvojnásobně. Drtivá většina Keňanů i ostatních Afričanů totiž žije pouze dneškem.

Mizející lesy

Podle dostupných statistik pokrývají lesy více než dvacet procent povrchu Afriky, což je území o rozloze 6,5 milionu kilometrů čtverečních. Některé zdroje však uvádějí, že až třetina těchto lesů buď nenávratně zmizela, nebo je těžce poškozená. V Keni samotné je zalesněno jen něco přes šest procent jejího území. Přitom za posledních patnáct let se tato plocha zmenšila o celých pět procent a každoroční úbytek lesů představuje 126 kilometrů čtverečních.

S Cédricem, francouzským geologem zkoumajícím potenciální ložiska nerostů v jihovýchodní Keni, opouštíme poslední větší cestu a naše terénní auto se ztrácí v buši. Místo cest pustinu křižují jen vyježděné koleje, které nejsou vyznačeny na žádné mapě. Pomoc neposkytuje ani navigační systém GPS: všechny cesty a údaje, které v něm má Cédric zaznamenané, objevoval sám. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme na jednom z nejodlehlejších míst naší planety, kde vládne příroda a kam noha člověka vstoupí jen zřídka. Pravdou je bohužel přesný opak: na mnohých místech nacházíme čerstvě opuštěná spáleniště, nebo dokonce velké hromady pytlů s dřevěným uhlím nachystané na odvoz. Jediná auta, která potkáváme, jsou náklaďáky výrobců a obchodníků s tímto velice žádaným zbožím.

„Jediné stromy, které místní nespalují, mají svahilský název mbambara (Commiphora africana), jejichž dřevo nehoří. A tak máme do budoucna dvě možnosti: buď tu zůstane jejich monokultura, nebo poušť,“ vysvětluje jeden z Cédricových pomocníků, který se o stav buše živě zajímá, a pokračuje: „Výrobci uhlí se chovají jako naši rybáři: nejdříve pokácí ty největší stromy, potom stále menší, až nakonec zůstanou jen ty, ze kterých by kvůli malé tloušťce větví a kmene stejně nic nevypálili. I rybáři nechávají žít jenom ty nejmenší rybky! Stromy, které takto nenávratně mizí, mají kromě jiného kvalitní tvrdé dřevo a mnohé z nich jsou i hodnotnými léčivy tradiční medicíny. Používat je jako palivo je více než barbarské!“

Mezi uhelnými muži

V okamžiku, kdy k nám do auta přistoupí jeden z místních, se ostych paličů uhlí postupně vytratí. Buš najednou není jen pustinou bez života a z keříků se vynořují postavy s pracovními nástroji v rukou. „Zjistili, že nejsme nebezpeční, že hledáme něco úplně jiného a nepředstavujeme pro ně konkurenci,“ vysvětluje náš nový spolucestující.

Auto necháváme na okraji nevelké rokliny a dál pokračujeme pěšky. Při pomyšlení, že naší jedinou zbraní je geologické kladivo, zatímco početní převaha místních nese v rukou dlouhé mačety, nás naplňuje tak trochu zvláštní pocit. Každopádně nesmíme nikoho z domorodců ani nedopatřením rozzlobit.

Keňané kráčejí v houfu před námi a začínají vyzvídat, jestli nevíme něco o rubínech a jiných drahých kamenech pod zemí. Při pálení dřeva se totiž věnují i kopání hlubokých jam v naději, že jim náhoda přinese nečekaný zisk. Takové bezmyšlenkovité divoké hornictví je v této části světa docela běžným jevem. Výsledek ovšem přináší jen velmi, velmi zřídka.

„Hledáme drahokamy!“ vysvětlují stručně amatérští geologové a z jejich vystupování je jasné, že by byli rádi za jakýkoli přivýdělek. Dřevěné uhlí ale považují za jistotu. Stromy jsou vidět už zdaleka a není třeba nic kopat. Po Cédricově vysvětlení, že „drahokamy“, které pracně vydolovali z několikametrové hloubky, jsou téměř bezcenné malachity a azurity, se s neskrývaným zklamáním vracejí na své původní „pracoviště“.

Postupný zánik

Svalnatí muži vyzbrojení sekyrami a ostrými mačetami právě připravují další várku dřeva na pálení. Kmeny i tenčí větve, poskládané vedle sebe, se zanedlouho promění ve zboží, jehož jeden pytel má v přepočtu hodnotu necelých sto korun. „Cena v Nairobi je ale několikrát vyšší, vydělat si chtějí samozřejmě i přepravci a obchodníci,“ vysvětluje jeden z paličů, který se představuje jako Kagai.

Vysoko v koruně dalšího ze stromů, jejichž život je zpečetěn, sedí asi desetiletý chlapec a usilovně osekává jeho vrchní větve. Na výrobě dřevěného uhlí se tu podílejí celé rodiny a úloha každého člena je podmíněna fyzickými možnostmi. Děti, které dokážou lehce vyšplhat na stromy, tak plní úkol „výškových pracovníků“, fyzicky náročnějšímu sekání a nošení dřeva se věnují muži a ženy například rozhrabávají žhavé uhlíky.

„Od té doby, co tu žiji, se tato část země viditelně změnila. Je tu čím dál tím větší sucho a vegetace mizí doslova před očima,“ říká Cédric, který v této části Keni působí už patnáct let. Nacházíme se asi sto kilometrů jihovýchodně od hory Kasigau, jediného výrazného orientačního bodu v širokém okolí. Buš všude kolem vypadá jako po náletu kobylek, které zničí všechno rychle a bez přemýšlení. Místní ji už dokonale vytěžili. A je smutnou samozřejmostí, že nikoho z paličů zřejmě ani nenapadlo zasadit jediný nový stromek. „Musíme z něčeho žít!“ zní jednohlasná odpověď na otázku, proč bezmyšlenkovitě vypalují jeden strom za druhým. Je celkem jedno, s kým si právě povídáme, téma se pokaždé zvrtne na počet hladových krků v rodině a těžký život. Ten se ovšem může stát ještě těžším, až si jednoho dne uvědomí, že svůj domov proměnili v poušť.

Náznaky změny

Lidé, jimž osud jejich země leží na srdci, pochopitelně žijí i v Keni. V porovnání s asi dvěma sty padesáti tisíci lidí, které v zemi živí výroba a obchod s dřevěným uhlím, je jich však zatím jen nepatrný počet. Ačkoli se vláda v některých lokalitách snaží omezit těžbu dřeva na uhlí, její pozice není jednoduchá. Vždyť jen hlavní město Nairobi spotřebuje denně až 70 tun této komodity. Skutečnost, že mezi 182 miliony Afričanů ohrožených změnami klimatu žije část právě v Keni, na využívání tohoto paliva zatím mění jen velmi málo. Vysoké ceny paliv vyráběných z ropy přitom obchodníkům se dřevem a dřevěným uhlím jen hrají do karet.

Prvními světlými náznaky změn jsou malé komunity nebo někde i celé vesnice, v nichž se rozhodli nahradit část, případně celou spotřebu dřevěného uhlí alternativními zdroji. Patří mezi ně jádra loupané kukuřice nebo brikety získávané smícháním hnoje, vody a odpadového papíru. Podobné projekty se uskutečňují například ve vesnicích ležících západně od hlavního města Nairobi. I malý úbytek z 1,6 milionu tun, které představují roční spotřebu tohoto paliva v Keni, je možné považovat za úspěch a nastartování nových trendů v myšlení lidí.

Pro radikální řešení stejného problému se před nedávnem rozhodli v Čadu. Výroba a používání dřevěného uhlí tam byly zakázány nařízením vlády. Výsledek tohoto razantního postupu však má i svoje temnější stránky. Mnozí lidé začali spalovat nábytek ze svých domácností, výrazně stoupla i cena surového dřeva. V některých oblastech dokonce zašla situace tak daleko, že místní začali používat jako palivo ovoce: suché plody palmy Hyphaene coriacea.

Zamezit pálení stromů na dřevěné uhlí, při němž se jen čtyřicet procent dřevní hmoty využije a zbytek představuje odpad, se v Keni, Tanzanii a dalších afrických zemích zřejmě nikdy úplně nepodaří. Jednou z rozumných alternativ by mohlo být sázení nových stromů v odpovídajícím množství. Kvůli suchu to však lze v mnohých oblastech realizovat jen stěží, čímž se začarovaný kruh uzavírá. Vždyť zhoršující se sucha a jejich následky má do značné míry na svědomí právě odlesňování. Motivace místních navíc také není právě velká.

Za několik týdnů jsme v oblasti jezera Turkana na severozápadě Keni navštívili nomády žijící v malé osadě Manimanya. Ta leží nedaleko spojnice oblastního centra Lodwar a menšího města Kalokol. Stín, který poskytují stromy, je v této oblasti možné nazvat skutečným darem z ráje. Sázení mladých stromků se však místní nevěnují, přestože jim za tuto činnost slíbili odměnu 5000 šilinků - téměř 1200 Kč. V kraji, kde cena mladé kozy na trhu nepřevyšuje 200 šilinků, se přitom vůbec nejedná o zanedbatelnou sumu.

„Je sucho, neměli bychom je čím zalévat, nosit vodu z řeky nebo studny je moc náročné,“ dozvídáme se od staré paní, která dostala tuto nabídku od jedné z nevládních organizací. Paní si nakonec neodpustí štiplavou poznámku: „Vždyť přece bílí mají peněz, že nevědí, co s nimi! To by nám je nemohli dát i bez sázení?“

Cesta uvědomění

„Dokud zdejší lidé nezískají pocit, že na něco přišli sami, a mají to z vlastní hlavy, nebudou to dělat,“ vysvětluje Maria Nasenyana, žena z kmene Turkana, která se věnuje práci s oběťmi domácího násilí. Její přesvědčení zřejmě nebude daleko od pravdy. Vzdělávání afrických vesničanů je možné se věnovat jen s trpělivostí a pochopením jejich mentality, ať už nám připadá sebezvláštnější.

Jenomže nic nemusí být tak černé, jak napovídají pesimistické představy a úvahy. Na konci cesty za paliči uhlí si v malém domku na předměstí tanzanského Dar es Salaamu povídáme s milou a šikovnou školačkou Mary a jejím bratrem. Zaníceně vyprávějí o významu lesa a vody, o potřebě rovnováhy mezi živočišnými druhy. Z jejich slov je vidět, že mají opravdu rádi svoji zemi a její budoucnost jim není lhostejná. A tak nezbývá než věřit, že si svoji vytrvalost uchovají i v dospělém věku a budou se moci sami podílet na jejím chodu a rozvoji. Snad nebude příliš pozdě. Vždyť i při posledním okruhu letadlem nad okolím největšího tanzanského města jsou dobře vidět povědomé sloupy dýmu. Dýmu, který je posledním výdechem stromu. A lze jich napočítat snad desítky - všemi směry, kde ještě roste les.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: