nahoru

Miroslav Zikmund slaví 99. narozeniny. Chcete znát jeho recept na dlouhý život?

Lenka Klicperová15. února 2018 • 09:41
Miroslav Zikmund slaví 99. narozeniny. Chcete znát jeho recept na dlouhý život?
foto: František Zvardoň

Před jedenácti lety jsem se s ním sešla poprvé. Jeho vila ve Zlíně byla plná knih, krokodýlích kůží, mexických sombrer, rituálních masek a podobných artefaktů. Přesně takhle jsem si představovala místo, kde žije cestovatel. Rozhovor neztrácí nic na aktuálnosti a z Miroslava Zikmunda, který ve středu oslavil 99. narozeniny, čiší stále stejná energie.

V současné době jste v penzi, nicméně nedokážu si představit, že sedíte jen tak doma se založenýma rukama. Co je náplní vašich dní, čím žijete?

Slovo penze neznám. Když se celý život věnujete nějakému svobodnému povolání, které vás stále nutí něco tvořit, tak to ani dost dobře nejde sedět doma a nic nedělat. Spokojit se s houpacím křeslem a televizí, to je začátek konce. Když se mi nechce psát (a to se stává v poslední době čím dál častěji), jdu za svými pěti nejvěrnějšími kamarády, kteří mi nikdy neodmítnou spolupráci. Jmenují se kosa, hrábě, vidle, krumpáč a lopata. A ti mě drží ve formě. Mimoto také denně cvičím.

Snad každý, kdo kdy měl nějakého přítele, musí obdivovat vaše letité přátelství s Jiřím Hanzelkou. Přemýšlel jste někdy o tom, co by se stalo, kdybyste se nepotkali? Cestoval byste sám?

Možná že bych ani nikdy nebyl cestovatelem. Já jsem si trochu vylepšil Pythagorovu větu, místo ní mám větu Zikmundovu – Život je přesný součet náhod. Plán je jedna věc, ale umění chopit se dané příležitosti je věcí druhou. Helena Lukešová, s níž jsme podnikli výstup na Kilimandžáro, nám jednou večer v Nairobi povídá: A proč vlastně nezajedete k jezeru Kivu? Odpověděli jsme, že máme úplně jiný plán, chtěli jsme jet přes tehdejší Njasko (dnešní Malawi). Nakonec jsme ji poslechli a byla to jedna z nejkrásnějších náhod, jaká se nám přihodila – měli jsme možnost pozorovat zrození sopky. To zažijete jen jednou v životě.

Jak byste se třeba dnes připravoval na cestu? Co takhle internet, Lonely Planet?

Ani na to nechci myslet. My jsme si s Jirkou říkávali, že jsme se narodili včas, abychom ještě stihli svět bez internetu. Byl jsem se podívat v centrále Lonely Planet v Melbourne, jeden z tamních editorů je dokonce synem českého exulanta. Mají zmapované dokonce i hotely v takových zemích, jako je Bhútán! To už pro mě není žádné kouzlo, žádná radost z objevování. Dovedete si představit, že jsme si ve čtyřicátých letech překreslovali mapy, které přiváželi ze světa škodováčtí montéři a které jinak nebyly nikde k dostání?

Po stopách slavné lvice Elsy: Výprava do míst, kde žila a zemřela známá spisovatelka…

Dnes stačí zadat do internetu, vytisknout… Ale není zase mnohem obtížnější najít téma, které by zaujalo?

To je svatá pravdu. Povaha dnešních expedic je ale úplně jiná. Pochybuji, že by dnes někdo strávil devět let souvisle na cestách. Dnes je všechno rychlé – přiletět, nafotografovat, nafilmovat a zase domů.

Vy jste viděl svět, který je už třeba pro mne historií. Zažil jste kolonialismus i dekolonizaci, nyní jste zase svědkem postupné globalizace. Kde jsou podle vás zákonitosti tohoto vývoje?

Lidstvo nemůže ustrnout. Celý svět se permanentně vyvíjí od neandertálce až k současnému člověku, od starověkých civilizací k dnešní moderní době. A tempo se neustále zrychluje. Kdybychom se my narodili o 50 let dříve, žili bychom ještě v době Emila Holuba, který cestoval se 64 voly a 8 spřeženími. Na jednom měl dokonce pontonový člun. A sto let po jeho narození jsme my cestovali Afrikou se 75 koňmi pod kapotou… Je ale otázka, jestli je to dobře nebo špatně, jak šílené tempo vývoj nabírá.

Na vandru v Keni: Do národní rezervace Samburu a jezerní oblasti Naivasha a Nakuru

A podle vás je to spíše špatně?

Ano, aspoň tak to vnímám já. Všechno jde k horšímu včetně toho slavného počítače, který je podle mě začátkem zhouby lidstva. A to myslím docela vážně. Na internetu leží kvanta informací. Proč? K čemu? Aboriginci v Austrálii neumějí většinou číst a psát a ani o to nestojí, ale svou fantastickou historii a mytologii si nosí stále v hlavě. Dnes si každý může všechno najít, ale rychle zase všechno zapomene, v hlavě to nezůstane. Děti neumějí ani malou, natož velkou násobilku. My se museli všechno naučit. Hravě vám třeba odříkám řeckou abecedu, kterou vyžadoval náš matikář.

To máte pravdu. Třeba moje babička umí dodnes recitovat Homéra v řečtině zpaměti.

Paměť se prostě musí cvičit, ale dnes je to už ve školách jiné. Svět se mění ve všem. Existují oblasti, kde jsme s Jirkou Hanzelkou byli úplně první – třeba mezi lovci lebek. S výjimkou jediného místa tam nikdy neviděli bělocha. Asi před dvěma třemi lety za mnou přišel Vladimír Šimek, vynikající filmař. A jak jsme tady tak seděli, říkám mu: Co kdybyste se podívali, jak dnes žijí lovci lebek? Když se vrátili a ukázali mi materiál, co natočili, myslel jsem, že mě klepne pepka. Když jsme tam tehdy byli my, připadali jsme si jako v době kamenné. Teď mi přivezli na počítači napsaný dopis ve španělštině od předsedy sdružení šuárských kmenů! Já sám s počítačem neumím, takže během padesáti let se to vlastně otočilo, v době kamenné jsem teď já!

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru
Petr Jan Juračka 15. prosince 2017 • 15:08

Fotoreportáž z africké Tanzanie: Týden odpočinku na Kilimandžáru

Když už jsme u těch domorodců, ti dnes řeší řadu problémů vyplývajících ze střetu s naší západní civilizací. Myslíte, že jim euroatlantická civilizace přináší i nějaká pozitiva?

Rozhodně negativa, negativa, negativa. Já jsem třeba celý život přesvědčen o tom, že činnost misionářů byla a je škodlivá. Kdo je zval? Jakým právem si přisvojovali nárok na to pravé vědění? Začalo to Pizzarem, který ve jménu kříže vraždil, a byl to přitom primitivní pasák prasat. A slyšel kdy někdo o tom, že by se některý z papežů k těmto vraždám ve jménu kříže vyjádřil, odsoudil je a že by se za církev omluvil? Nikdy! Nedovedu pochopit, že se dnes z Polska ozývají hlasy, aby byl Jan Pavel II. svatořečen. Jistě, přičinil se o pád komunismu, proto ho respektuji, ale proč by měl být svatý? Vždyť to je středověké myšlení!

Jak podle vás může skončit celý ten civilizační střet?

Mám takovou hypotézu, která souvisí s tím neustále se zrychlujícím tempem vývoje, s technizací a computerizací světa: Když jsem studoval v Plzni na gymnáziu, mohl jsem jezdit každý den do školy tramvají. Ale můj tatínek tehdy řekl: Kluci, budete chodit pěšky! Od dětství nám vštěpoval, že tělo se musí trénovat. Možná i proto jsem vydržel tak dlouho bez vážnějších zdravotních problémů. Dnes rodiče vozí děti do školy autem, dětičky jsou líné popojít tři čtyři stanice a tloustnou… Někdy si myslím, že jestli to takhle půjde dál, ochrnou lidem nohy a zbude jim jenom obrovská hlava. Ty zhuntovaný lidičky budou stát v kolonách v autech, až jim ta obrovská hlava klesne na volant a spustí klakson. A to bude umíráček lidstva.

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy
Pavla Gomba 7. prosince 2017 • 11:00

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy

Vymřeme tedy podle vás na techniku?

Přesně tak. A ještě to bude všechno na internetu. Včetně toho funusu.

To není úplně radostná vize. Pojďme raději k něčemu jinému. Často se vás novináři ptají i na osobní život, jak se vám vším tím cestováním změnil, co rodina atd. Vadí vám tenhle typ otázek?

Vadí, protože dneska už nemůžu napravit nic. Můj syn potřeboval kontakt s oběma rodiči, měl jsem se mu víc věnovat. Už je to dvaapadesát let a já to stále cítím jako velké provinění vůči svému dítěti.

Jaký máte dneska mezi sebou vztah?

Můj syn je trochu uzavřený, nesdílný, což kluci často bývají, takže to není zas tak neobvyklé. Ale jakási skleněná stěna mezi námi stále je.

Království Lesotho: Expedice do nejvýše položené nezávislé země světa

Máte nějakou vlastnost, kterou na sobě nesnášíte, kterou byste radši vyměnil?

Někdy mi vadí to moje věčné pedantství. Občas si říkám: kdybys dokázal trochu povolit, ušetřil bys nějaký čas! Píšu si stále poznámky, vedu si deník – v době, kdy bych už mohl třeba spát nebo lenošit.

Umíte lenošit?

Už se mi to začíná dařit.

Vy jste se vlastně stali průkopníky turismu, byli jste vzorem pro ostatní cestovatele. Nemáte někdy pocit viny, že právě vy jste přivedli mnoho lidí do těch nejodlehlejších koutů světa a přispěli tak k zániku kultur?

Ano, přesně tak to je. V jednom krásném fejetonu to napsal i náš přítel Ludvík Vaculík. Kdybychom prý jeli do té Afriky na velbloudech, tak by to ještě pochopil, ale autem? Ano, asi jsme nakazili dost lidí touhou po cestování a poznávání. Ale takhle kazil lidstvo už Marko Polo, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, taky Livingstone a ovšemže Emil Holub. Ten nakazil Hanzelku a Zikmunda.

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny
František Štaud 27. října 2017 • 13:03

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny

Já už se dneska setkávám i s tím, že když někdo z mých spolupracovníků objeví nějaké úžasné místo, kde ještě žijí lidé nezasaženi globalizací, má strašné dilema, jestli o tom má vůbec napsat.

To úplně chápu. Asi bych byl pro to, aby o tom napsal, ale utajil, kde to přesně je.

Společně s Jiřím Hanzelkou jste se svého času vyjadřovali poměrně ostře ke sponzoringu různých expedic. Nemyslíte, že vy jste to měli ale s Tatrou podobné? Dostali jste k dispozici vůz a měli jste za to ke sponzorovi své závazky.

Pokud to vezmete do důsledků, tak samozřejmě ano. Bez toho vkladu v podobě vozu bychom nemohli uskutečnit nic. Jenže my jsme přišli s propracovaným projektem, s myšlenkou. Nabídli jsme svoje znalosti, chtěli jsme obnovit válkou zpřetrhané vztahy, nabízeli jsme protihodnotu. Pokud cestovatelé dokážou nabídnout sponzorům adekvátní protihodnotu, tak je vyjímám z té naší klatby. Musí být schopni sponzorovi vrátit vložené peníze.

Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru
František Štaud 30. října 2017 • 14:08

Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru

Na rozdíl od Jirky Hanzelky, který si přivezl malárii, vás nikdy nepostihla žádná choroba?

Oba jsme byli stále ve stejných podmínkách, ale mně se nemoci vyhnuly obloukem. Třeba komárům víc chutnala Jirkova krev, možná to byla jenom další náhoda. Záchvat malárie tehdy Jirku zastihl v nejkritičtější době, kdy jsme naměřili těch devětapadesát ve stínu. To jsem o něj měl opravdu velký strach.

Vydat se do světa dnes znamená mnohdy velké riziko. Bylo to před lety s kriminalitou­ lepší?

Ano, kriminalita třeba v době, kdy jsme my projížděli Afrikou, nebyla ani zdaleka taková jako teď. Jsem přesvědčen, že tu naši trasu od Casablanky až dolů do Jižní Afriky už nikdy nikdo neprojede. Jen si vezměte ty oblasti a co se tam dnes děje – Alžírsko, Jižní Súdán, Somálsko, samá občanská válka, náboženští fanatici, ozbrojení povstalci, všichni s kalašnikovy připravenými na ostrou střelbu. Tenkrát jsme samozřejmě kritizovali kolonialismus, byli jsme antiimperialisté, ale pravda je, že to byl ještě klidný kontinent.

Putování od Samburů k Turkanům: Turkanové, nevlídní obyvatelé pekla
František Štaud 3. listopadu 2017 • 14:49

Putování od Samburů k Turkanům: Turkanové, nevlídní obyvatelé pekla

Problémy Afriky tedy způsobili běloši? Nebo je jen prohloubili a vyostřili?

Je to celé velmi složité. To, že skončila éra kolonialismu včetně toho sovětského, je zákonité. Ale problém je, že se k moci dostali často absolutně nevzdělaní vládcové různých kmenů, kteří věděli, kde je jaké nerostné bohatství a chtěli si je opět přivlastnit. Vzpomeňme třeba na Mobutu a další zločince, na jejich krutovlády. Jak to třeba dopadlo v té úžasné oblasti kolem jezera Kivu, kde kdysi panoval klid a mír. Pak tam došlo k nejstrašnějším masakrům, konflikt ve Rwandě patří k nejčernějším v historii Afriky. Problém je, že místo bílých vládců nastoupili černí, stejně mocichtiví a stejně hamižní. A co nestačili převést na svá soukromá konta v Americe nebo jinde, za to nakupovali zbraně.

To je asi tragédie Afriky, čas zatím hraje proti ní. Dekolonizace byla překotná, neměli dost času vyrovnat se s postupem západní civilizace.

A já bych z této situace vinil tehdejší kolonizátory, kteří nemysleli s takovým předstihem. Neuvědomili si, že tato situace jednou musí nastat, neumožnili místním lidem vzdělání. Vezměme třeba Kongo – když tady skončila nadvláda Belgičanů, v celém tom obrovském státě bylo šest vysokoškolsky vzdělaných lidí! To Britové byli mnohem chytřejší kolonizátoři, potkali jsme se se spoustou místních správců (od Sinhálců po Keňany), kteří studovali na Cambridži.

Objevování Alžírska: Momentky z největší země Afriky
Juraj Kaman 24. října 2017 • 12:49

Objevování Alžírska: Momentky z největší země Afriky

Nicméně asi ani to nepomohlo, když vidíte současnou situaci třeba v bývalé britské kolonii Keni, kde je strašná korupce.

Afričtí vůdcové se zatím nenaučili, že musejí myslet i na něco jiného než na vlastní prospěch. U lidí by to mělo fungovat trochu jinak než třeba u syslů a křečků. Nejde jen hamounit a hamounit, bohužel ale mnoho afrických mocipánů se drží jediné myšlenky – zajistit si existenci a užívat si.


Z deníku: 10. 8. 1947 Fort Capuzzo (Libye) Jedeme nákladním autem s dělníky až na egyptskou hranici. Za Bardií jediný pramen sladké vody. Studna neistoty. Stéká do ní voda z povrchu rozlitá po nohách domorodců ve zvířecím trusu. Arabové ji beze všeho pijí. Jsme poprvé na egyptské půdě. Kouzlo viera kazí spousty štěnic, věšinu noci jsme prochodili.

Z deníku: 4. 3. 1947 Ngoma (dnění Demokratická republika Kongo) Deníky 298–302, vier zprávy o výbuchu vulkánu 30 km od nás, pozorujeme požáry prala a proud lávy. Posleh zpráv z domova. Prezident Bend těžce nemocen.

14. 3. Ngoma Sopka úplně zmlkla, slabá záře nad kráterem, zato velký požár prala nalevo. Obavy, že čekáním na zásilku barevného filmu z Nairobi jsme propásli příležitost nafilmovat živou sopku.

Z deníku: 21. 12. 1947 Mezi Kismayem a Garisou (Somálsko) Ve vedru 59 °C odpočíváme pod motorem – u výfuku, i když je rozpálený, je tu chladněji než na slunci. Jsme vysíleni, Jurka zesláblý po horečkách 2× omdlel. S pomocí kamionu majora a domorodců se dostáváme za tmy z díry. Nocujeme na rovníku.


Miroslav Zikmund (*14. 2. 1919 Plzeň)

Společně s Jiřím Hanzelkou (1920–2003) vytvořili nezapomenutelnou cestovatelskou dvojici H+Z. V letech 1947–1950 podnikli cestu přes Afriku a Latinskou Ameriku, kterou absolvovali vozem Tatra 87. Mimo povolení k cestě nakonec získali od ministerstva informací grant (půjčka od Národní banky) ve výši 400 000 korun (přepočítáno na dnešní poměry asi 80 000 Kč). Z honorářů za reportáže, filmy, fotografie a za autorská práva svých knih grant vrátili i s úroky. Byli první, kteří projeli napříč Afrikou z Maroka přes východ Afriky až do Jižní Afriky. Jejich úkolem bylo mimo jiné i navázat nové obchodní kontakty pro Tatru v Africe a Americe. Oba byli výborně vybaveni jazykově: Hanzelka studoval němčinu a francouzštinu, Zikmund němčinu, angličtinu a francouzštinu, latinu. Na vysoké škole si oba přibrali ruštinu, kromě toho Hanzelka studoval svahilštinu, Zikmund klasickou arabštinu a syrský dialekt, poté si ještě zapsal italštinu a španělštinu a následovala i holandština. Na cestách se setkali s mnoha tehdejšími hlavami států a významnými osobnostmi – například s Haile Selassie, s indonéským prezidentem Sukarnem. Jen během první cesty odvysílali 702 reportáží pro Československý rozhlas a napsali 293 reportáží. Jejich reportáže z první cesty se staly nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu. Vyšlo jim 22 publikací ve 176 vydáních (celkem přes 6,8 mil. svazků). Mezi nejznámější knihy patří Afrika snů a skutečností (trojdílná, 1952), S československou vlajkou na Kilimandžáro (1954), Přemožení pouště (1954), Afrika kolem Tatry (1956), Tam za řekou je Argentina (1956), Přes Kordillery (1957), Velké vody Iguazú (1957), Za lovci lebek (1958), Mezi dvěma oceány (1959), Obrácený půlměsíc (1961), Tisíc a dvě noci (1967), Světadíl pod Himálajem (1969), Cejlon, ráj bez andělů (1991). Natočili na 151 filmů, z toho 4 celovečerní. Publikovali i v časopise Lidé a Země. Na fotoaparáty Etaretu a Flexaret fotografovali tisíce černobílých i barevných snímků. Společně s dalšími archiváliemi a exponáty jsou umístěny v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Druhou cestu podnikli inženýři Zikmund a Hanzelka s doprovodem v letech 1959–1964. Směřovali přes Evropu a Blízký východ do Indie, Nepálu, na Cejlon, do Indonésie a do Japonska. Na zpáteční cestě navštívili Sovětský svaz. Místo cestopisů ale vznikly z nasbíraných materiálů jen Zvláštní zprávy č. 1–4, tehdejší komunistický režim nepovolil jejich vydání. Po pražském jaru 1968 bylo dvojici znemožněno dále publikovat a účastnit se veřejného života. Zikmund se zabýval genealogií, stejně jako Hanzelka neměl žádné oficiální zaměstnání. Po roce 1989 se oběma cestovatelům opět otevřel svět, na cesty se ale vydal už jen Miroslav Zikmund. Kromě mnohých evropských zemí navštívil dvakrát Austrálii. Žije ve Zlíně, mimo jiné aktivity se věnuje třídění materiálu z cest v tamním muzeu.

Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů
TOMÁŠ LINDNER 19. ledna 2018 • 12:14

Podivná tradice Hererů: Za svobodou v uniformách katů

Nevěsta za dvacet krav a jeden kalašnikov. Vítejte mezi divokými Surmy na západě Etiopie

Lenka Klicperová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země