nahoru

Papež, kam se podíváš: Svatý otec je vděčným tématem filmařů. A Vatikánu se to ne vždy líbí

Tereza Spáčilová 29. ledna 2020 • 20:30
Svatý otec je vděčným tématem filmařů. A Vatikánu se to ne vždy líbí
Svatý otec je vděčným tématem filmařů. A Vatikánu se to ne vždy líbí
• foto: 
HBO

Institut papeže není zrovna téma, o něž by se hollywoodští prali producenti. Přesto se stalo, že ani ne měsíc po sobě mají premiéru hned dva hvězdné „papežské tituly“: Nový papež (HBO) a Dva papežové (Netflix). A aniž to bylo v plánu – ostatně produkovali je konkurenti –, doplňují se a „komunikují“ spolu víc, než bychom čekali.

Dobová dramata, crazy komedie, historické velkofilmy, ba dokonce i romantické příběhy a parodie: v historii kinematografie neexistuje žánr, který by s Jeho Svatostí nepřišel do styku. Převládají samozřejmě dokumenty, respektive biografické snímky, mnohdy určené jen pro televize a produkované Italy, Poláky a nově i Argentinci (v souladu s původem dvou nejpopulárnějších papežů, Jana Pavla II. a Františka). Většina z nich trpí na patos a nekritickou adoraci, najdou se však i výjimky potvrzující pravidlo: například Záchod pro papeže, trpká uruguayská komedie, využívá osobnost papeže Jana Pavla II. spíš jako záminku, jeho poselství však nenásilně prostupuje celým filmem.

Bratru dvě třetiny papežských titulů fungují jen jako nudná prodloužená encyklopedická hesla pro věřící fanoušky (Neměj strach: Život papeže Jana Pavla II., Papež František: muž, který drží slovo). Další kategorií jsou snímky rádobybuřičské, které jdou cestou karikatury či laciného humoru – většinou však dopadají stejně žalostně (Vatikán jako ma­fiánský brloh v zoufalecké komedii Papežem proti své vůli).

Naopak nejvíce se daří snímkům ryze fiktivním (Boty svatého Petra, Máme papeže), historickým (Ve službách papeže, Člověk pro každé počasí, Kardinál) a pak těm, jež se nerozpakují zajímat i o něco jiného než o Svatého otce – zdánlivě vedlejší motivy a postavy se totiž často ukážou být pro papeže klíčovými.

Vyzkoušejte Reflex Premium. Nyní na 30 dní ZDARMA exkluzivně v mobilní aplikaci Reflex. Více ZDE >>

Například Costa-Gavras v dramatu Amen převyprávěl osud kontroverzního Pia XII. skrze konflikt svědomí, rozumu a víry. Pius XII. byl často kritizován za snahu zachovat si ve fašistické Itálii neutrální pozici, současně však jím iniciovaná a podporovaná podzemní činnost církevních struktur zachránila před smrtí statisíce lidí včetně Židů. Co z toho se počítá víc? ptá se Gavras spolu s divákem – a emoce je zajištěna. Neméně těžké dilema rozebírá i drama Luigiho Magniho Ve jménu papeže krále: papež tu opět stojí ve stínu, hlavním hrdinou se stává vatikánský soudce pověřený popravami revolucionářů, a přesto jde o papeže v prvé řadě.

Existují mimochodem dokonce i filmy o papežce: jsou dva, jedenáct let stará, laciným feminismem prostoupená Legenda o Janě, a Papežka Jana z roku 1972, výpravné dvouhodinové drama, na němž je zajímavé snad jen jeho hvězdné obsazení (Liv Ullmannová, Franco Nero).

Nové pořádky

À propos hvězdy: zatímco tradiční biografie sázejí spíš na fyzickou podobu a do rolí papežů obsazují jejich dvojníky či neznámé herce, v případě filmového plátna často padá volba na hvězdy. Papežskou mitru si tak nasadili kupříkladu Jon Voight, Albert Finney, Bob Hoskins, Anthony Quinn, ba dokonce i Ringo Starr a Superman Christopher Reeve. Ani oni, ani další osvědčená jména v titulcích však papežskému metažánru úspěch nezaručili: rozpačitých reakcí se dočkal například i dva roky starý dokument veterána Wima Wenderse Papež František: muž, který drží slovo. Americký Monsignor se zmíněným Reevem získal dokonce nominaci na antioscarovou Zlatou malinu – dosud jedinou pro legendu filmové hudby Johna Williamse.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku