Před několika dny zemřela ve svém bytě v Německu Markéta Brousková; zprávu jejím českým čtenářům zpřístupnil literární kritik a redaktor Jan Štolba. „Vzpomeňte si prosím na Markétu,“ nabádá Jan Štolba na svém facebookovém profilu, „vtipnou, sršatou, sarkastickou a energickou ženu, autorku německy psané monografie o poetismu a prozaické knížky České taroky.“ A také knížky Nežádoucí svědek, jejíž recenzi z Reflexu 20/2019 vám nyní dovolujeme znovu předložit.
Vy emigranti jste holt sebranka! To je jedna z českých manter, které pořád fungují. Téměř třicet let po listopadu 1989 máme slovo emigrant stále spojené s trestným činem neoprávněného opuštění socialistické republiky nebo neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. A skví se taky jako brož, jako jara květ, hned na začátku knížky Nežádoucí svědek literární historičky Markéty Brouskové.
Místo brousku šmirgl
Ta odešla v září 1969 se svým mužem, básníkem Antonínem Brouskem, do Německa a žije zde dosud. V jejím případě platí latinské rčení nomen omen, pokud si místo jemného brousku představíme co nejhrubší šmirglpapír, nebo dokonce rašpli. Nakladatelstvím Torst právě vydaná krátká próza o českém exilovém životě ve dvou posledních dekádách „existence“ světové socialistické soustavy se s nikým nemazlí, nikoho nešetří, je poťouchlá, sarkastická, ale přesto i empatická a poetická. Větrá sklad sbírkových souborů nejnovějších českých dějin, kam uklízečky moc nechodí.
„Skleničky se naštěstí našly a Ivan Diviš pohodlně rozvalený v oblíbeném křesle Samuela Becketta pokračoval v monologu: ,Snad si, vole, nemyslíš, že máš ve Svobodce kamarády. Ty Literárky ti nezapomenem. Tiskli jste prvotřídní sračky. A kdybys k nám omylem přijel žebrat vo práci, rozbiju ti hubu. No a jak si lez Seifertovi do…ʻ“
Ale aby si případný čtenář nemyslel, že Brousková = nemazlit se s nikým a ničím, nandat všem vrchovatě; její text je taky mistrovská ukázka zacházení s českým jazykem. O autorčiných literárních kvalitách ostatně svědčí román České taroky (1994), který bohužel v době vydání převálcovali ti, co se lépe uměli připomínat. V české románové či memoárové produkci by mohla být kniha partnerkou dvou svazků dopisů Jiřího Koláře Psáno na pohlednice I a II či dosud nepublikovaných vzpomínek pracovníka Svobodné Evropy Jaroslava Dreslera Slovo a svět.
O českých nectnostech neomezených hranicemi
Možná je třeba pro tento případ použít pro české „uprchlíky“ neobvyklou typologii. První byli ti, kteří odešli kompletně, s tělem, mozkem i srdcem. Druzí nechali ve své bývalé vlasti svoje srdce, ale ti třetí, ti měli na Západě jen svoje těla, mozek i srdce jim zůstaly tam doma, protože: Oblaka letí v klasech zralých a koně dupou po maštalích…
A o těch píše Brousková. O Karlu Krylovi, Janu a Ruth Kotíkových, páteru Opaskovi, Pavlu Tigridovi, Viole Fischerové a Pavlu Buksovi (Karlu Michalovi), A. J. Liehmovi, Josefu Jedličkovi, Jiřím Grušovi, Zdeňku Mlynářovi, Karlu Hvížďalovi … A taky o českých nectnostech, jež nejsou omezeny hranicemi: „Svědectví je Tigridova živnost a čistě rodinný podnik, tvrdívalo několik emigrantů z roku 1948. Mám na mysli naříkálky a kňouraly, jimž tehdy před čtyřiceti lety táhlo pomalu na šedesátku. Jednalo se v první řadě o úspěšné absolventy soukromé školy podezřívání na český způsob.“ Co proto dostává také německé pokrytectví v případě zvláštního postavení z(Z)ápadního Berlína, „majáku svobody“: „Berlín sešrotuje doslova všecko. Má metabolismus jak bejk.“
(Nejen) pro čtenáře s vyšším kulturním kapitálem
Výhodu při čtení budou mít čtenáři s vyšším kulturním kapitálem, jak to nazval Pierre Bourdieu; kvůli souvislostem a rozličným aluzím. Části knihy vycházely vloni na pokračování v literárním měsíčníku Host s „podtitulem“ Pravdivé báje z časů emigrace. To sedí, pinktlich.
Takže ještě jednu mantru. Copak ste pro nás v tý cizině vlastně udělali?
