Grandville: Mon Amour je druhý příběh komisaře LeBrocka, který napsal a nakreslil klasik britského komiksu Bryan Talbot. Hlavními hrdiny jsou antropomorfní zvířata a pan inspektor je pěkný jezevec. Opět se musí vrátit do Paříže, které se familiárně říká Grandville, aby odhalil, jak to bylo se získáváním nezávislosti Británie. Napoleon totiž v Talbotově světě neprohrál, ale ovládl celou Evropu. Komiks z viktoriánských dob, v nichž nebylo žádné Viktorie, právě vychází.
První příběh se jmenoval prostě Grandville a vyšel u nás v roce 2009. Bryan Talbot velmi dobře vychází s českým vydavatelem (Comics Centrum), takže předtisková úprava pro zahraničí se dělala v Praze. Autor slavného Luthera Arkwrighta a zakladatel „grafického románu“ či „románu v obrazech“ (terminologie se stále různí) však u českých čtenářů s Grandville příliš nezabodoval, a tak jsme museli na další knihu čekat dlouhých osm let.
V zahraničí již v roce 2015 vyšel třetí příběh, takže nezbývá než doufat, že tentokrát se dočkáme pokračování dříve. Příběh druhého dílu totiž začíná sotva tři týdny po událostech první knihy, při nichž LeBrock mj. přijde o svoji lásku, kteréžto trauma je jako jediné z minulé knihy podstatné pro novou zápletku.
Talbot má svůj svět důkladně promyšlený a už od dob Dobrodružství Luthera Arkwrighta je jasné, jak blízké jsou mu zápletky s politickým kontextem. O to paradoxnější je zvolená forma. Jeho hrdinové, zvířata, jsou v podstatě roztomilí tvorové a špinavý, krvavý politický thriller, v němž vystupují, tak působí poněkud nepatřičně. Scenáristicky je ale Mon Amour o dost lepším komiksem než první Grandville.
Autor zůstává věrný poetice předchozího dílu i v okrajových narážkách na francouzský komiks, jehož je ctitelem a kterému zde vzdává tichý hold. Legendy časopisu Spirou se zde míhají jako vedlejší postavy; zároveň jsou jedinými lidskými protagonisty v celém vyprávění, tudíž je odhalíte velmi snadno.
Talbot v příběhu odkrývá pozadí boje za nezávislost, který Británie vedla guerillovým způsobem patrně velmi dlouho. Nezávislost jako taková je ještě poměrně čerstvou záležitostí a účastníci bojů jsou stále politicky aktivní. Detektiv LeBrock se jich ostatně zúčastnil také. A sám po vítězství zajal – a málem umlátil – nechvalně známého „Vzteklýho psa Mastocka“ z Brigády hněvu, který se při boji neštítil ani civilních obětí. A právě Mastock uprchl z Toweru do Paříže, kde začal z nepochopitelného důvodu brutálně vraždit prostitutky. LeBrock je sice suspendován, ale i tak vyráží do Francie po stopě dávného nepřítele.
Rukavičky si Talbot nebral ani v první knize, druhý příběh je však o poznání drsnější a přitvrzuje i sám LeBrock, z nějž se pod tlakem stává dosti nepříjemný cholerik. Inu, nevrlý jak jezevec. Pátrání je plné akce a zvratů a postupně se ukazuje, že nitky případu vedou podstatně dále, než měl LeBrock vůbec tušení. Jeho protivník navíc zná jeho slabosti a ví, jak jich využít v inspektorův neprospěch.
Finále se tentokrát obejde bez výbuchu vzducholodi, ale je o poznání uvěřitelnější než závěr první knihy. Talbot odvedl skvělou práci. Tak proč se zdá, že se stal zajatcem zvolené formy? Antropomorfní zvířata jsou skvělá věc, ale Talbot se nemůže vyhnout srovnání s noirovým komiksem Blacksad scenáristy Canalese a kreslíře Guarnida. Blacksad působí o poznání dospěleji a Talbotova verze vypadá na první pohled jako určená dětem.
I když v naturálnosti vyprávění zachází Talbot nejspíš ještě o kus dál než autoři Blacksada, kresba brzdí dynamiku příběhu. Takže i když LeBrock nakonec přijde na kloub všem záhadám, ta největší zůstává neodhalena: Proč vypadá nejdrsnější steampunkový komiks současnosti tak zatraceně roztomile?
