Lucie Seifertová se opět pustila do dějin udatného českého národa a do svých oblíbených mystérií metropole. Holčičí knížka Heleny Beránkové „Kouzlení vše nezmění“ pak zkouší tematicky navázat na populární pohádky o víle Zvonilce nebo na seriál o vílích teenagerkách z Winx Clubu.
Známá autorka historických knížek pro nejmenší Lucie Seifertová vydává u nakladatelství Petra Prchala prostorové leporelo ze staré Prahy, které prý autorce mnoho let leželo v šuplíku, rovnou i v anglické verzi – kresby a historky z Karlova mostu a Hradčan, ze Žižkova, Malé Strany a ze Starého i Židovského města mohou přilákat také turisty.
Děti od čtyř do řekněme devíti let knížka potěší: Vystříhané a předsunuté postavičky působí „skoro jako 3D“, nechybí prvky hororu, komiksové bubliny, tajemno ani legrace. Některé fórky ovšem budou matoucí i pro rodiče: Nebo je vážně pravda, že na stavbu Karlova mostu sem tam někdo přivezl místo syrových vajec na zpevnění malty vejce vařená, že se do mostu lilo i mléko a že lidé vozili na stavbu i tvaroh a syrečky? A ta jeptiška, kterou probodl „vlastní otec, protože se nechtěla vzdát své lásky k chudému mládenci“ – odkdy jeptišky v klášterní izolaci milují? Je to místy trochu divočina, vtípky v bublinách jsou občas až příliš současné (včetně vypípávání vulgarismů v promluvě trhovkyně z pověsti), ale děti se baví a učí – inu což.
Ačkoli Kouzlení vše nezmění není prvním titulem Heleny Beránkové (*1979), jde o knížečku značně kontroverzní (čti: Až na ilustrace Jany Kubáskové a kvalitní papír i knihařinu po všech stránkách neskutečně odfláknutou). Předškolním a mladším školním holčičkám autorka předkládá kratičký příběh nešťastné školačky Anežky, jejíž maminka se rozvedla a přestěhovala z města na vesnici, kde se dívka skamarádí s miniaturní vílou, v jednu takovou se sama promění, z ustrašené nešiky se omylem stane hrdinkou a pak se vrátí domů.
Nakladatelství Machart si mělo zatraceně rozmyslet, zda tento titul vůbec vydá, navíc zjevně bez jediného přečtení někým soudným. Příběh je nepromyšlený stejně jako kompozice, postavy dokonale nepředstavitelné (Kolik let je Anežce? A proč se čtenář dozví, jak přibližně vypadá „zlý Hromák“, až ze šesté zmínky o něm?), dialogy šustí papírem (místy toaletním; tak strašné to je), vypravování je popisné a nemá pražádný spád; některá fakta se v něm blbuvzdorně opakují dokola, jiných se zvídavější čtenář jakživ nedočká. Nejde jen o to, že kurzy tvůrčího psaní autorce talent nenadělily a sloh školských stylistických cvičení hyzdí perly jako „listovala v barevném displeji“, „nelítostně mizela v jeho síťce“ nebo „kdo si to opovažuje?“
Na jedenatřiceti stránkách psaných poměrně velkým písmem bude dobře dvě stě chyb, převážně syntaktických (čárky za vedlejšími větami vloženými do souvětí jsou v několika desítkách případů považovány za zbytečný luxus). Autorka zbytečně a neinvenčně plýtvá příslovci a přídavnými jmény a má zřejmě pocit, že je důležité, aby byla ona pozice větného členu obsazena; už je jí jedno, když je všechno „veliké“ (na stranách 20 a 21 vás to banální adjektivum praští do očí hned čtyřikrát; o kus dál se zas něco sype „do velikého hrnce z malého váčku“) nebo „malé“ (v jediné větě najdeme vedle sebe „malý otvor“ a „malou chvíli“, jako by slova „dírka“ a „chvilka“ byla prašivá – nebo spíš „byly prašivé“, jak by v případě podstatného jména v 1. pádu čísla množného rodu středního napsala autorka).
V momentě, kdy spisovatelka jaksi zapomněla, že její hrdinky umějí létat, a nechala je „bezmocně viset“ na „šňůrce“, kterou v drápech drží „Výr – král noci“, jsem tu hezky vypadající knížku odložila do složky „never more“. Vzhledem k její poslední větě je dost možné, že se chystá další díl… Bude bez čtenářské účasti mých dětí, to je jednou jisté.
