Polívkova cesta k herectví nebyla přímá. Ne že by k němu nelnul, jen mu ho každý připomínal v souvislosti se jménem jeho rodičů. Na pár let dokonce uvěřil, že bude lepší, když přesedlá na jinou disciplínu, a dal se na závodní snowboarding. Geny tím však neoklamal. Nakonec vystudoval DAMU, žije divadlem a teď už má za sebou i svou první velkou filmovou premiéru. A taky první střet s kritikou - některé recenze Místa překvapivě nešetřily.
“Tenhle den si budu pamatovat: ráno jsem si přečetl, jak jsem lživý, a odpoledne jste mě posadili na osla,” shrnul nejčerstvější zážitky. V ruce třímal pytlík s exkrementy svého čtyřměsíčního psa Beschamela a nazítří ho čekala obhajoba diplomové práce. I tak může vypadat cesta z “červeném koberci”.
Rozhovory, které s Vladimír Polívkou, vedla jiná média, byla plná otázek na jeho rodiče a vyrovnávání se se slavným příjmením. Reflex dal mladému herci prostor jak autonomní osobě a talentu, jenž si zaslouží pozornost bez ohledu na to, co se píše v občance. Tématu kořenů se nevyhýbal, ba právě naopak, ale neměl je na talíři povinně - ke své velké radosti. “Na minulost a tradice nemám kapacitu, nejdřív se musím poprat s realitou. Až moc dobře si pamatuju, před čím mě odmalička varovali - že když je člověk herec a padá, padá ze strašný vejšky. Rád bych se na to připravil.”
Rozhovor s hercem Vladimírem Polívkou najdete v novém tištěném Reflexu.
