Filmové ceny ovládl projekt z televize. A je to zcela v pořádku

Ceny české filmové kritiky vznikly původně tak trochu natruc. Mnozí z těch, kdo o filmech pravidelně píší, už se nemohli dívat, jak ČFTA, před čtyřmi lety jediná kompetentní kinematografická instituce, odměňuje průměrnost a trestá ambice. V éře Petra Vachlera a jeho Českých lvů se totiž bralo za dobré jen to, co se tvářilo adekvátně “malé a české”.

Můžeme jen odhadovat, jak by si vachlerovský aparát poradil s Hořícím keřem, suverénním vítězem letošních Cen kritiky. Patrně by jej vůbec nepustili do finále: ne proto, že vznikl v televizi, ale proto, že je vším, jen ne malým českým filmem. Dnes už je naštěstí Vachler ze hry a Akademie má jiný statut, pročež i v jejích nominacích patří Hořícímu keři role favorita. Televize netelevize.

Nutno říct, že i v obci kritiků se o oprávněnosti nominovat počin televizní provenience vedly spory. Více než tříhodinový kinosnímek totiž HBO a polská režisérka Agnieszka Hollandová vytvořily z původního miniseriálu tak říkajíc za pět minut dvanáct - respektive spíš pět minut po (pozdní minipremiéru a kinosestřih neuznala americká akademie za dostačující pro přijetí do oscarové soutěže). Ozývaly se dokonce argumenty, že je přeci nefér, aby televizní projekt “zabíral” místo “plnohodnotným” filmům.

Jenže co vlastně v českých podmínkách znamená termín “plnohodnotný film”? Jsou to produkty nepoučitelných samouků typu Magnusek? Experimenty, jež zajímají jen své vlastní tvůrce, popřípadě jejich kamarády? Deset z dvaačtyřiceti českých snímků uvedených v loňském roce nevidělo v kině víc než 1000 diváků. Návštěvnost čtyř z nich nedosáhla ani na hranici pěti set diváků. Číslice 132 aneb počet lidí, kteří zašli na dokument Vězení umění, už je potom tak absurdní, že si skoro říká o zavedení nějakého účinného trestu, například v podobě zákazu styku s kamerou.

Spor o (ne)filmový původ jednotlivých nominátů se v této perspektivě ukazuje jako naprostý nesmysl. “Televizní” Hořící keř navíc patří k tomu nejfilmovějšímu, co u nás za poslední roky vzniklo. Ostatně pro srovnání si stačí podrobně projít seznam všech  “filmových” titulů uplynulé sezóny, tak jako to musel v rámci hlasování udělat každý z kritiků (názory jednotlivých členů Sdružení českých filmových kritiků lze jmenovitě ověřit na http://www.filmovakritika.cz/).

Jestliže jsem osobně Hořícímu keři nepřiznala cenu za film roku, nebylo to proto, že má televizní rodokmen, ale protože jeho tempo a tvar nedosahoval fenomenality původního formátu. Navíc tu byli Klauni Viktora Tauše, vedle Hořícího keře jediný titul s většími než českými ambicemi. Jejich režisér se nebál zariskovat a zkusit natočit film, který ocení i jinde. Možná dokonce především jinde (Čechy pocta filmovému řemeslu a felliniovskému duchu příliš neoslovila).

Jakkoli Klauni nejsou dílem bezchybným, představě o “plnohodnotné” kinematografii odpovídají nejvíc ze všech přihlášených snímků  a je jen škoda, že se to neodrazilo i ve výsledcích (když nic jiného, měli se objevit aspoň v nominacích na cenu za nejlepší režii a kameru, odkud je “vytlačila” Rozkoš, dobrá, leč typicky “maločeská” studie vztahů z dílny Jitky Rudolfové).

Ale to už je jen detail. Hlavně že trofeje skončily v rukou z nejpovolanějších (což vůbec nebývá pravidlem). A také že se dostalo zadostiučinění televizi, jež nejenže systematicky riskuje a objevuje (pro dvojnásobně oceněného scenáristu Štěpána Hulíka byl Hořící keř debutem) , ale navíc supluje to, co bychom očekávali spíš od kanálu veřejnoprávního. Oněch 76 minut “reklamy”, v níž se přenos cen kritiky díky dominanci palachovského mementa proměnil, dlužila HBO nejen Česká televize, ale i celá naše společnost.

Vítězové Cen české flmové kritiky
Nejlepší film: Hořící keř
Herec v hlavní roli: Jiří Schmitzer (Jako nikdy)
Herec ve vedlejší roli: Jiří Lábus (Klauni)
Herečka v hlavní roli: Petra Špalková (Jako nikdy)
Herečka ve vedlejší roli: Jaroslava Pokorná (Hořící keř)
Režie: Agnieszka Holland (Hořící keř)
Scénář: Hořící keř (Štěpán Hulík)
Kamera: Hořící keř (Martin Štrba)
Hudba: Hořící keř (Antoni Komasa-Lazarkiewicz)
Objev roku: Hořící keř (Štěpán Hulík)
Nejlepší dokument: Show! (režie Bohdan Bláhovec)