Vzteklý alkoholik, ale výjimečný spisovatel = Raymond Chandler

Hollywood zažil hodně hvězdných manýr, ale tohle bylo trochu moc, speciálně když uvážíme, že nešlo o hvězdu v pravém smyslu slova. Psal se duben 1945 a sedmapadesátiletý Raymond Chandler byl tehdy „jen“ známým spisovatelem románů s detektivem Philem Marlowem a uznávaným scenáristou, který byl o rok dříve nominován na Oscara za film Double Indemnity (Pojistka smrti). Právě na základě tohoto filmu jej vedení studia Paramount najalo, aby napsal scénář k filmu The Blue Dahlia, dalšímu temnému, noirovému filmu. Chandler byl prověřený autor, a byť se v Hollywoodu občas někde šušklo o jeho osobních problémech, málokdo jim věnoval pozornost. Scénář byl u Chandlera objednán, ten jej začal psát podle vlastní filmové povídky, rozjelo se natáčení … a najednou režisér George Marshall zjistil, že nemá co točit. A pak přišel Chandler za producentem filmu Johnem Hausemanem a oznámil mu, že nemůže přijít na nový konec příběhu, který slíbil vymyslet (a za nějž už dostal honorář), opouští svoji scenáristickou kancelář v ateliérech a odchází domů. Druhý den sinalého a panikařícího producenta navštívil znovu s tím, že našel řešení. Oznámil mu, že je alkoholik, jenž momentálně sice abstinuje, ale je ochoten zachránit natáčení tím, že začne znovu naplno pít, a je si jist, že ve stavech totální opilosti scénář dopíše. K tomu ale požaduje svolení pracovat z domova – pro scenáristy pracující pro Paramount zcela zapovězená věc. A dále dvě limuzíny přistavené u svého domu 24 hodin denně pro přepravu napsaného scénáře do studia a zároveň k neomezenému použití pro něj, jeho ženu a jeho služku a dále šest sekretářek připravených 24 hodin denně ve službách po dvou přijímat Chandlerovo diktování scénáře, případně přepisovat jeho poznámky. Producentovi nezbylo než přijmout. Spokojený Chandler navrhl, že na důkaz toho, že mu Hauseman věří, půjdou jejich smlouvu oslavit do Perino’s – nejdražší restaurace, která v roce 1945 v Los Angeles byla. Podle Hausemanových memoárů tam do sebe Chandler obrátil tři dvojitá martini ještě před jídlem, tři dvojité brandy po jídle a spokojeně odjel domů psát. Studioví poslíčkové pak navštěvovali spisovatele doma, kde si (často vedle jeho zhrouceného spícího těla za psacím strojem) vyzvedávali pravidelně další části scénáře. Film The Blue Dahlia se setkal u diváků i kritiky s úspěchem a Chandler za něj byl znovu nominován na Oscara.

Osudová žena přichází

Jako mnoho mužů i Raymonda Chandlera v životě zásadně ovlivnily dvě věci – alkohol a ženy. Ale obojí dost neobyčejným způsobem. Chandler se narodil v roce 1888 v Chicagu irsko-anglické matce Florence a americkému otci Mauriceovi. Rodina se nejprve krátce po Chandlerově narození přestěhovala do Nebrasky, kde Maurice, násilnický alkoholik, rodinu definitivně opustil, a Florence odjela s dvanáctiletým Raymondem zpět do Anglie, kde mu přísní kvakerští příbuzní zajistili dobré vzdělání. Chandler si vybudoval ke své matce velmi těsný vztah, jenž trval až do její smrti a zásadně formoval jeho další vztah k ženám a zprostředkovaně také roli žen v jeho pozdějším díle. Když se v roce 1912 rozhodne odjet zpět do USA, jeho matka odjíždí s ním. Jeho rozhodnutí je impulsívní, Chandler nemá plán, co chce v Americe dělat, chce jen odejít z Británie, která mu připadá svazující. Přesto cestou do USA dojde k příhodě, jež do značné míry ovlivní jeho následující život. Na lodi do USA si Chandlera oblíbí rodina pojišťovacího magnáta Warrena Lloyda, vracející se z dovolené v Evropě, a nabídne mladíkovi, jenž ji okouzluje svými ranými básněmi, solidním vzděláním a stydlivým šarmem, bydlení i kariéru. Budoucí spisovatel skutečně nakonec skončí u Lloydů v Kalifornii. A i když jej rodina přijme a Chandler využívá jejích společenských kontaktů, trpí v Americe (stejně jako dříve v Británii) samotou.

Právě v téhle fázi života jsou postaveny základy toho, jak bude vypadat Chandlerův styl, a především, co bude pro všechny jeho romány typické – samota hlavního hrdiny, soukromého detektiva Phila Marlowa, konfrontovaná s pulsujícím a dravě se rozšiřujícím Los Angeles. Jen pro představu – někdy v době Chandlerova narození mělo Los Angeles 12 tisíc obyvatel. Když do něj budoucí spisovatel před první světovou válkou dorazil, žilo v něm téměř čtyři sta tisíc rezidentů. Tak rychlý rozvoj se podepsal logicky na kriminalitě, protože správa města prostě neměla při takové rychlosti rozvoje jeho bezpečnost pod kontrolou a korupce kvetla.

Přes Lloydovu rodinu získal Chandler práci účetního, jež ho ale dost nudila. Vydělával akorát tolik peněz, aby uživil sebe a matku, a mimo společenský okruh Lloydovy rodiny se prakticky s nikým nestýkal. V roce 1917 se s přítelem Gordonem Pascalem zoufale znuděný životem rozhodne nastoupit do kanadské armády. Po roce služby v Evropě je po zranění přeřazen k letectvu. Zde v roce 1918 začíná poprvé pít. „U RAF jsem se dokázal zmazat tak, že jsem lezl do postele po čtyřech,“ píše později. Po návratu do Kalifornie se pak Chandler v roce 1919 konečně zamiloval. A jeho láska byla opětována. Což by bylo nesmírně romantické, kdyby onou ženou jeho snů nebyla nevlastní matka jeho kamaráda z vojny, o osmnáct let starší Cissy Pascalová.

Jak propít kariéru

Cissy vypadala mladší a podle všech dostupných fotografií byla nesmírně krásná. A také vdaná. Ale zatímco její rozvod nebyl až takový problém, Chandler narazil jinde. Jeho matka Florence byla rezolutně proti sňatku syna se svou téměř vrstevnicí. Jenomže s matkou se, speciálně pokud k ní máte takový vztah jako Chandler, rozvést nemůžete. Spisovatel tedy žil až do matčiny smrti s Cissy neoficiálně a nepříjemná rodinná situace jen prohloubila jeho apetyt pro pití. Navíc vztah se Cissy byl zjevně komplikovaný – Chandler ji hluboce miloval. Fascinovala ho mimo jiné její inteligence a svobodomyslnost. Cissy jako mladší kouřila opium, byla modelkou aktů a fanatickou vyznavačkou Mensendieckova systému, což je bizarní terapeutická metoda na uvolňování svalové tenze, která se má mimo jiné provádět při běžných domácích pracích – a pacientům se doporučuje, aby ji prováděli zásadně nazí. Na druhou stranu podle většiny Chandlerových životopisců byl jeho vztah se Cissy vše, jen ne sexuální krasojízda. „Chandler ji spíše obdivoval, než aby jej vzrušovala,“ píše ve své biografii Tom Williams.

Zpočátku šťastné manželství velmi rychle narazilo na útes jménem Chandlerův chlast. Stále teprve budoucí spisovatel si našel velmi lukrativní práci u olejářské společnosti Dabney’s. Ne že by ho ta práce bavila. Dokázal se s tím vyrovnat pomocí alkoholu a afér se sekretářkami, jimiž Chandler zjevně řešil svoji nejistou sexualitu. Jiný spisovatelův životopisec, Tom Hiney, zmiňuje, jak spisovatel s jednou ze svých sekretářek pravidelně mizel na víkendy mimo Los Angeles na alkoholové tahy. Nejprve začala při pondělcích chybět v práci ona. Později i on. Celá situace eskalovala do té míry, že se po jejich víkendových mejdanech ani jeden z nich neukazoval v práci až do středy. Chandler navíc začal mít po alkoholu rozsáhlé výpadky paměti či stavy mánie, v nichž byl schopen například pronajmout si letadlo a odletět do Mexika. V jedné ze svých pozdějších povídek nechá jednu postavu říct následující větu: „Piju jen občas. Jsem ten typ pijáka, který jde na jedno pivo a probudí se v Singapuru s plnovousem na bradě.“ Zjevně autobiografické. 

Ve vztahu k Cissy došlo k několikerému odloučení. Ovšem, když mu jeho žena definitivně pohrozila rozvodem, utekl do hotelu, kde se opil, a následně vyhrožoval sebevraždou, pokud jej jeho Cissy nepřijde zachránit. Manželství zachránil, kariéru nikoli. V roce 1932 ho od Dabney’s vyhodili. Těžko v téhle firmě kdy udělali zásadnější počin pro světovou literaturu.

Zrození drsné školy

„,Úniková literatura‘ a ,literatura, která chce něco říct‘ jsou pojmy literárně kritického žargonu, kde se používá abstraktních slov, jako by měla absolutní význam. Ze všeho, co je napsáno s vitalitou, vyzařuje vitalita; neexistují mělká témata, existují pouze mělké mozky.“ To jsou slova, jež napsal Raymond Chandler v roce 1944 ve slavném eseji Prosté umění vraždy, kde definoval do té doby podřadný detektivní žánr jako plnohodnotnou literaturu a napadal staré, formalistní detektivky doyleovské a christieovské doby. V Prostém umění vraždy Chandler shrnul vše, co chtěl svou tvorbou říct. Že detektivní romány musí být především reálné. A i když hlavní hrdina může být v jistém smyslu nadčlověk stojící jakoby mimo pokřivenou morálku svého okolí, vše ostatní by mělo být doopravdy, ne jen jako. V jeho prózách se to hemží lidmi, kteří ztratili iluze, policisty, již se tak dlouho hrabou v lidské špíně, až jsou sami hodně špinaví, cynickými ženami, s nimiž se život nemazlil, i těmi, kteří jsou pro osobní prospěch ochotni udělat úplně všechno. To vše na pozadí města, jež se s nikým nemaže.

Po vyhazovu z práce abstinující Chandler udělal ve svých čtyřiceti čtyřech letech zásadní rozhodnutí – stát se profesionálním spisovatelem detektivek. Inspiroval se pulpovými povídkami, které si oblíbil ve dvacátých letech, kdy je četl po desítkách v časopise Black Mask za svých osamělých toulek po Los Angeles. Chandler na tomhle žánru miloval jeho „sílu a upřímnost“, jimž se rozhodl podřídit vše. Měsíce studoval stavbu povídek v Black Mask, dělal si výpisky o struktuře i použitém slangu, tipoval si možná jména postav. Svoji první povídku, Vyděrači nestřílejí z roku 1933, přepsal kompletně pětkrát během pěti měsíců, než ji dal k otištění. Během následujících šesti let publikoval asi dvacet povídek, z nichž většina je dodnes považována za kvalitní. Mezi autory Black Mask okamžitě zazářil. A společně s Dashillem Hammettem, kterého otevřeně obdivoval, se stal nejsledovanějším jménem žánru. V roce 1939 se odhodlal ke svému prvnímu románu. Nic moc nevymýšlel – udělal to co později ještě několikrát. Prostě použil témata, jež už měl ve svých povídkách. Román Hluboký spánek je zjevnou kombinací povídek Vrah v dešti a Opona, přičemž tu najdete i segmenty použité v povídkách Práskač a Mandarínský jantar. Výsledné dílo má tak působivou atmosféru, že lidé přehlížejí i vady v zápletce. (Slavná je historka o tom, kdy filmaři, kteří knihu několik let připravovali do filmového scénáře, volali Chandlerovi, aby se ho zeptali, kdo je vrahem šoféra Taylora, což z knihy není zřejmé. Chandler odpověděl, že nemá tušení.)

V rychlém sledu pak následují další romány – Sbohem buď, lásko má, Vysoké okno a Dáma v jezeře, přičemž jako základ pro poslední dva z nich posloužila starší povídka Bay City Blues. Po vydání Dámy v jezeře v roce 1943 se nechal Chandler zlákat Hollywoodem. Nebylo to jeho nejšťastnější období – po práci na prvních čtyřech románech, jež napsal v období abstinence, začal znovu pít, částečně asi proto, že Hollywood nesnášel. Spolupracoval například s Alfredem Hitchcockem na filmu Cizinci ve vlaku – a spolupráci moc nepomohlo, když veřejně nazval slavného režiséra „tím tlustým zmrdem“. Při práci na Pojistce smrti dal Chandler studiu celý seznam požadavků a stížností na spoluscenáristu a režiséra Billyho Wildera, mimo jiné třeba, že: „Pan Wilder nebude mávat pod nosem nebo ukazovat směrem na pana Chandlera svou úzkou hůlkou s koženou rukojetí, kterou tak rád při práci mává …“

I přes úspěchy, jež v Hollywoodu zaznamenal, byla tahle část kariéry pro spisovatele utrpením. Introvertní, plachý a nejistý Chandler si prostě s naleštěnými ateliéry plnými velkých eg nerozuměl. Později své (mimochodem velmi dobře placené) filmové angažmá přirovnal k práci v solných dolech.

Dlouhé sbohem

Hollywood navíc výrazně podlomil jeho autorské sebevědomí. Se Cissy se přestěhoval do městečka La Jolla na pobřeží Pacifiku, kde budou žít následujících deset let. Cissy po domě s výhledem na moře vždy toužila, ale Chandler zde znovu cítil prohlubující se izolaci. Napsal tu však své dva – podle autora tohoto článku možná nejzajímavější – romány: Sestřičku a Loučení s Lennoxem. Sestřička vychází také z povídky Bay City Blues, je to ale rozhodně Chandlerův nejbrutálnější román obsahující jednu z Chandlerových nejtemnějších záporných postav. Jde však především o román, do něhož spisovatel dostal veškerou frustraci z práce v Hollywoodu i svůj intenzívní a nejasný vztah k městu Los Angeles. Je tu slavný znechucený vnitřní monolog Phila Marlowa nad stavem města i Hollywoodu, jsou tu téměř misogynní poznámky na úkor hereček, ale najdeme tu i postavu namyšleného hollywoodského producenta, který si při hovoru otravně švihá hůlkou (ve zjevné narážce na Wildera). Chandler knihu označil jako „napsanou ve velmi špatné náladě“.

A ta se měla ještě zhoršit. V roce 1951 Cissy podle spisovatele „umírala před očima“. Naprosto psychicky vyčerpaný Chandler se o ni pokoušel starat a zároveň psát román Loučení s Lennoxem – svůj nejdelší a nejautobiografičtější (a také nejmelancholičtější) ze všech. Zatímco dříve Chandler nepil, když psal romány, aby se udržel při smyslech, nyní nepil, aby se mohl starat o svoji umírající ženu. Začátkem roku 1954 vychází Loučení s Lennoxem a na podzim téhož roku umírá Cissy ve věku 84 let – téměř jedenatřicet let po svatbě. Chandler začíná okamžitě prakticky nonstop pít. Pokud se až doposud cítil osamělý, nyní to bylo pětkrát tolik. Deset týdnů po smrti manželky se pokusil o sebevraždu – nicméně byl opilý natolik, že při pokusu se zastřelit dvakrát upadl a vzápětí jej našla policie, již předtím zavolal. Před samotou se pokusil utéct do Londýna, kde ale pít nepřestal a samotu nezahnal. I jako známého autora a celebritu jej vyhodili z luxusního hotelu Connaught pro nepřístojnou opilost. V roce 1955 se jeho alkoholismus zcela vymkl kontrole a začal přímo ohrožovat jeho zdraví. „Začínám den bílým vínem a končím dvěma lahvemi whisky,“ psal o svém londýnském pobytu. Vrací se do Ameriky a o rok později začíná psát knihu Playback – jde o nepoužitý scénář, který se Chandler rozhodl přepsat do podoby románu s Philem Marlowem. Detektiv je zde starší a velmi sebezpytný, příběh vybočuje v mnoha ohledech z Chandlerovy tvorby a je považován za nejslabší. Možná proto, že jako jediný ze svých románů psal Chandler Playback konstantně opilý. Spisovatel umírá v roce 1959 na zápal plic, ve skutečnosti je ale jeho tělo zcela zničeno alkoholismem, do něhož se po smrti ženy nekontrolovatelně propadl.

Nebýt Raymonda Chandlera, neexistovalo by velké množství věcí – televize by nebyly plné thrillerů, vlastně by tenhle žánr vůbec neexistoval. A všechny detektivky by dodnes vypadaly jako Vraždy v Midsomeru. Chandler trval na tom, že detektivní román stejně jako jakékoli jiné umělecké dílo musí být pravdivý. A pokud se tak stane, může se i tenhle dříve podceňovaný žánr uměleckým dílem stát.